SIMULAČNÍ HRY

aneb hrát či nehrát, to je to, oč tu běží! (II. část)

Sestavil Milan Caha, EVANS Praha

 

Několik námětů, jak hry používat efektivně

 

A) Výběr hry:

 

1) Ujasnit si, co hrou sleduji.

Jaký je můj cíl v oblasti rozumové a citové? Chci motivovat, procvičit dovednost, chci, aby hráči na některý poznatek přišli sami nebo jim chci ukázat aplikaci některého poznatku, chci vyzkoušet jejich schopnost poznatky uplatnit? Je hra vhodná forma k dosažení těchto cílů?

Ukazuje se, že hry jsou zvláště vhodné, chceme-li rozvíjet celou osobnost nebo cvičit dovednosti a postoje - tvořivost, spolupráci, efektivní řešení konfliktů a problémů apod. Pokud se nám však jedná pouze o získání sumy informací, simulační hry nebudou tím pravým nástrojem.

2) Ujasnit si, která aktivita se pro můj záměr hodí nejlépe.

Pokud se rozhodneme, že simulační hra je ta pravá forma, musíme najít typ hry a konkrétní hru, které budou nejlépe naplňovat naše cíle. Kromě cílu ovšem musíme zvážit řadu dalších faktorů:

svoji zkušenost v roli vedoucího aktivit
zkušenost hráčů
časovou náročnost
prostor, který máme k dispozici (jeho velikost i kvalitu)
materiální náročnost

Hry se mohou uvádět ve dvou modech: objevném a potvrzujícím. V objevném modu nejprve přichází prožitek hry, potom je situace rozebrána a vychází se z ní při formulaci obecných závěrů.

Hra v potvrzujícím modu ilustruje poznatek předem známý - jde o ověření skutečnosti či procvičení určitého chování. Často lze jednu a tutéž aktivitu použít v obou modech a někdy se tak může stát i během jedné učební hodiny. Je třeba mít na paměti výhody obou modu a volit ten, který nejlépe odpovídá našim pedagogickým cílům.

Pokud můžeme, vyzkoušíme si novou hru jednak v roli účastníka, jednak ji zkusíme v kruhu přátel či kolegů uvést. Zpětná vazba a zkušenosti z “uvedení nanečisto” se nedají nahradit žádným, byť podrobným a technicky dokonalým popisem.

 

B) Uvádění her

1) Vstup, motivace studentů, navození atmosféry

Motivace je rozhodujícím okamžikem z hlediska zaujetí a zapojení hráčů. Lze využít příběh/legendu (čtenou, promítanou, ve formě dramatického výstupu), reálie (obrazy nebo skutečné předměty mající vztah k tematice hry), hudbu, zvuky a pod. Protože činy hovoří hlasitěji než slova, důležitý je rovněž osobní příklad vedoucího hry - jeho zaujetí a energie při uvádění.

2) Výklad pravidel

Abychom neztratili zájem a náboj, které jsme získali dobrou motivací, je třeba, aby byl výklad pravidel stručný, rychlý a obsahoval jen podstatné informace.

Promyslete pravidla dobře, neplánovaná změna jedné formulace může zcela změnit smysl hry a vytvořit prostor pro strategii, která jde proti vašemu cíli a původnímu smyslu hry. Je výhodné dat hráčům pravidla v písemné formě - u složitých her se osvědčily manuály a podobné rozdávané materiály, u jednodušších aktivit lze klíčové body a formulace napsat a vyvěsit ve formě plakátu. Obojí slouží jako “referenční bod” v případě neshod o přesné znění pravidel a zároveň pomáhá vedoucímu dodržet přesně důležité formulace.

Není nutné, aby hráči, než začnou hrát, pochopili vše do nejmenšího detailu. Pokud mají být simulační hry obrazem života, může tomu odpovídat i proces objevování strategii a výkladu pravidel

- ve skutečném životě nám také nikdo do detailu pravidla nevysvětlí, často se musíme učit “bojem” či “cimrmanovou metodou slepých uliček”.

Pouze v krajním případě (ale raději nikdy) si dovolte měnit zásadní pravidla během hry.

3) Řízení průběhu hry

Uvědomte si, že jste v jiné roli než obvykle. Zasahujte do průběhu co nejméně, a to i ve chvílích, kdy se vám zdá, že se hra vyvíjí směrem odlišným od vašich představ.

Na druhou stranu ochraňujte pravidla již daná, nedovolte jejich modifikaci a porušování. Připravte se ale psychicky na to, že pokud ve vašich pravidlech existuje skulina, hráči ji objeví a využijí.

Sledujte atmosféru a dynamiku ve skupině, buďte připraveni v pravou chvíli hráče povzbudit nebo vyprovokovat.

Dělejte si poznámky o dějích, výrocích a klíčových okamžicích, budou užitečné v závěrečné diskusi.

Někdy se vyplatí zaznamenávat průběh hry videokamerou a při závěrečné diskusi klíčové okamžiky hráčům ukázat. Užitečné rovněž bývá určit jednoho ze skupiny do role pozorovatele. Musíte ho ale třeba předem poučit o tom, co má pozorovat.

 

C) Závěrečný rozbor a diskuse

Tato část hry má zásadní význam. Aktivita bez reflexe zcela plýtvá nábojem, který je v ní ukryt.

Řízení reflexe bývá také nejtěžší částí řízení aktivity a vyžaduje stejně pečlivou přípravu jako vlastní uvedení herní aktivity.

Jednoduché hry často poskytují nejhlubší lekce. V jednoduchosti spočívá tajemství srozumitelnosti a schopnosti žáka nalézt obecné prvky a paralely z jiných oblastí. Vyžadují ale pečlivé posouzení, zda zvolená aktivita opravdu ukazuje to chování, vlastnost či mechanismus, který chceme ilustrovat.

Závěrečná diskuse musí být směřována k důležitým bodům hry a být řízena. Tomu lze napomoci mnoha způsoby - dát hráčům dotazník, přidělit jednotlivým skupinám konkrétní otázky, na které má skupina odpovědět, vypsat seznam otázek na plakát. Rovněž je vhodné určit technický způsob řízení diskuse - budou se hráči hlásit o slovo, pošleme po kruhu předmět, který dává držiteli právo hovořit, budou hráči hovořit ve stanoveném pořadí?

Pokud hra rozčeřila emoce, je lépe začít závěrečnou diskusi sdělováním pocitů a dojmů, které hra u hráčů vyvolala. Jednak je tato stránka důležitou součásti působení hry, jednak “vypovídání se” sníží emoční hladinu a tak umožní racionálnější rozbor a diskusi.

Hlavni body závěrečné diskuse mohou mít následující schéma:

Identifikace událostí a dějů, ke kterým došlo během hry.
(Jaké byly klíčové a přelomové momenty hry, na jakých předpokladech hráči založili své chování, čeho si všimli na svém chování, na chování spoluhráčů, členů jiných skupin, jaké procesy ve skupině považuji za podstatné apod.)
Do jaké míry k podobným událostem dochází také v reálném světě najít faktory, které určovaly průběh hry a vedly k popsaným dějům.
(Jaké byly při hře cíle, jaké strategie jednotlivé skupiny zvolily, jak byly tyto strategie efektivní, jaké akce vedly k jakým výsledkům, co způsobovalo či ovlivňovalo co...)
Srovnat, do jaké míry jsou tyto faktory přítomné také v reálném světě.
(Jak odpovídalo naše chování ve hře chování lidí v reálných situacích, jaké další prvky by hru udělaly realističtější...)
Navrhnout změny, které umožní ve hře vyhnout se nejvážnějším problémům nebo je vyřešit.
(Co bylo možno udělat pro to, aby byl výsledek hry lepší, co by udělali hráči jinak, kdyby hráli hru podruhé...)
Najít obdobné změny, které je možné udělat v reálném životě.
(Lze využít některé ze změn, navržených pro hru i pro reálný svět, jak by taková změna vypadala ve skutečnosti...)
Motivovat studenty, aby získané poznatky použili ve skutečných situacích.

 

D) Zvyšování účinnosti učení prožitkem:

Hry patří do skupiny metod označovaných jako učení prožitkem. Obecně lze u nich najít pravidla, jak zvýšit jejich účinnost.

1. Dejte hodinám strukturu - předem oznamte, že kromě činnosti si vyhradíte čas na reflexi, zažití zkušeností, sdílení pocitů, myšlenek a nápadů.
2. Střídejte styl a metody - i ten kdo používá učení prožitkem, má tendenci zajet do vyjetých kolejí a stereotypů. Postavte si cíl, že v každé hodině udělat něco jinak nebo využijte jinou metodu.
3. Dejte hráčům čas na přemýšlení - nebojte se chvil ticha, neočekávejte odpovědi na své otázky zcela okamžitě. Pokud nevidíte reakci, nechte hráčům delší čas na rozmyšlenou. Teprve potom zopakujte nebo přeformulujte otázku, řekněte odpověď sami nebo někoho vyvolejte.
4. Klaďte otevřené otázky - ty pomohou rozproudit diskusi více než otázky uzavřené, na které lze odpovědět ano nebo ne.
5. Ptejte se vždy pouze na jednu otázku - často klademe mnoho otázek najednou. Lepší je rozdělit je na jednotlivé otázky, ty prodiskutovat, udělat závěr a postoupit k další otázce.
6. Používejte osobních forem otázek - osobní forma jako “Zajímá mne...” nebo “Rád bych věděl...” oslabuje pocit, že existuje pouze správná a nesprávná odpověď nebo jediné řešení. Toto je obzvláště důležité v té části diskuse, která pojednává o pocitech a dojmech z prožité zkušenosti.
7. Nedovolte při skupinových diskusích hovory ve dvojicích - ty oslabují účinnost diskuse v mnoha směrech - skupina je rušena bavící se dvojicí, myšlenky, které jsou proneseny pouze ve dvojici jsou pro skupinu ztraceny, dvojice nemůže sledovat diskusi skupiny.