PŘEHLED ZAJIŠTĚNÍ ENVIRONMENTÁLNÍ OSVĚTY, VZDĚLÁVÁNÍ A VÝCHOVY V ZEMÍCH EVROPSKÉ UNIE
A V NĚKTERÝCH DALŠÍCH ZEMÍCH SVĚTA

I. Úvodem *

II. Přehled situace v jednotlivých státech *

II. A) ČESKÁ REPUBLIKA *

1. Česká republika *

Environmentální výchova v České republice *

II. B) ČLENSKÉ STÁTY EVROPSKÉ UNIE *

2. Belgie - vlámská část *

Environmentální výchova ve vlámské části Belgie *

3. Dánsko *

Environmentální výchova v Dánsku *

4. Francie *

Environmentální výchova ve Francii *

5. Německo *

Environmentální výchova v Něměcku *

6. Nizozemí *

Environmentální výchova v Nizozemí *

7. Irsko *

Environmentální výchova v Irsku *

8. Itálie *

Environmentální výchova v Itálii *

9. Portugalsko *

Environmentální výchova v Portugalsku *

10. Rakousko *

11. Řecko *

Environmentální výchova v Řecku *

12. Švédsko *

Environmentální výchova ve Švédsku *

Environmentální výchova ve Velké Británii *

II. C) OSTATNÍ EVROPSKÉ STÁTY *

14. Chorvatsko *

Environmentální výchova v Chorvatsku *

15. Estonsko *

Environmentální výchova v Estonsku *

16. Maďarsko *

Environmentální výchova v Mad'arsku *

17. Norsko *

Environmentální výchova v Norsku *

18. Slovensko *

Environmentální výchova na Slovensku *

19. Švýcarsko *

Environmentální výchova ve Švýcarsku *

20. Turecko *

Environmentální výchova v Turecku *

II. D) OSTATNÍ STÁTY *

21. Austrálie *

Environmentální výchova v Austrálii *

22. Jihoafrická republika *

Environmentální výchova v Jihoafrické republice *

23. Mexiko *

Environmentální výchova v Mexiku *

24. Pákistán *

Environmentální výchova v Pákistánu *

25. Spojené státy americké *

Environmentální výchova ve Spojených státech amerických *

26. Tunisko *

Environmentální výchova v Tunisku *

III. Souhrnný přehled zpracovatelů, zdrojů, bibliografie a zkratek *

a) přehled zpracovatelů, zdrojů a bibliografie *

b) přehled zkratek použitých v textu *

c) přehled zkratek názvů mezinárodních organizací a úmluv *

Tato publikace vznikla z iniciativy Ministerstva životního prostředí (MŽP) s cílem zjistit a popsat stav zajištění environmentální osvěty, vzdělávání a výchovy v rozvinutých zemích světa s důrazem na členské státy Evropské unie. Základem pro vydání byly odpovědi na otázky formulované Ministerstvem životního prostředí a přehledová studie na uvedené téma, která vznikla v r. 1998, to vše jako zakázka MŽP.

Volba tématu zajisté nebyla náhodná. Environmentální (dříve "ekologická") osvěta, vzdělávání a výchova (dále též EOVV) je, jak ostatně z našeho průzkumu vyplývá, bezesporu typické mezioborové téma, za které jen v málo případech může převzít odpovědnost jediný orgán státní správy. Situace v České republice je složitá. Výchova k šetrnému vztahu k životnímu prostředí nemá odpovídající společenskou podporu i přesto, že jedině dobře a efektivně komponovaný výchovně vzdělávací proces v této oblasti je zárukou naplnění myšlenky udržitelného rozvoje. I přes upřímnou snahu všech zapojených subjektů a její podstatně širší zakotvení ve Státní politice životního prostředí z dubna r. 1999 se dosud v České republice nepodařilo sestavit optimální funkční praktický model EOVV, a to zejména v oblasti její odborné koordinace a financování. Interdisciplinární charakter EOVV a nedostatek společenské podpory značně komplikuje snahy o vymezení kompetencí mezi jednotlivými resorty a znesnadňuje i uplatnění nevládních neziskových organizací v této oblasti.

Cílem MŽP i autorů publikace bylo přinést základní a přehlednou informaci o formách zajištění EOVV především v rozvinutých zemích světa, která by v řadě případů mohla sloužit jako inspirace pro vytváření funkčního domácího modelu. Hlavní důraz byl kladen na situaci ve státech Evropské unie, které jsou pro Českou republiku dvojnásob důležité z důvodu její integrační ambice. Byly však zjišťovány údaje i jinde, symbolicky alespoň jedna země v každém kontinentu.

Na vlastním zpracování studie se podíleli především pracovníci nevládních neziskových organizací, které se EOVV zabývají. Aby bylo možno poskytnout vyrovnanou a do jisté míry "standardizovanou" výpověď o dané problematice, byly informace sestaveny z odpovědí na patnáct základních otázek, které nejlépe vystihují stávající potřebu řešení v České republice. Na otázky odpovídaly jednotlivé státy prostřednictvím svých zastupitelských úřadů, do průzkumu se zapojili koordinátoři GLOBE, proběhla řada osobních jednání a konzultací s kompetentními osobami a v neposlední řadě bylo čerpáno z osobních zkušeností autorů, z jejich archivů a z dostupné literatury. Při zajišťování údajů pro tuto publikaci jsme přehledně zaznamenali, že jde pravděpodobně o první pokus shromáždit informace zaměřené na EOVV z různých zemí.

Text v počáteční části publikace reflektuje pořadí zmíněných otázek, které pro přehlednost uvádíme dále. Další část publikace shrnuje zjištěné poznatky v přehledné tabulce tak, aby měl uživatel možnost rychlého srovnání situace v konkrétních oblastech v jednotlivých státech.

Věříme, že předkládaná studie, jakkoliv nemůže být vyčerpávající, přinese řadu nových informací, bude využita pro přípravu Státního programu EOVV České republiky a přispěje k formování efektivního modelu institucionalizace environmentální osvěty, vzdělávání a výchovy v České republice.

II. Přehled situace v jednotlivých státech

Poloha: střední Evropa, jihovýchodně od Německa

Rozloha: 78.703 km2

Z toho pevnina: 78.645 km2

Voda: 58 km2

Aktuální problémy životního prostředí: znečištění ovzduší a vody především v oblasti severozápadních Čech a severní Moravy (ostravská aglomerace); vliv kyselého deště na lesní porosty

Populace: 10.286.470

Roční přírůstek: -0,11 %

Prům. dosažený věk: 74,11 roku

Státní zřízení: republika, parlamentní demokracie

Územní uspořádání: 76 okresů a hlavní město Praha

Členství v mezinárodních organizacích: Australia Group, BIS, CCC, CE (host), CEI, CERN, EBRD, ECE, EU (asociovaná země), FAO, IAEA, IBRD, ICAO, ICFTU, ICRM, IDA, IFC, IFRCS, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, NACC, NATO, NSG, OECD, OSCE, PCA, PFP, UN, UNCTAD, UNESCO, UNIDO, UNMOP, UNOMIG, UNPREDEP, UNTAES, UPU, WEU (přidružený člen), WFTU, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 0,7 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 10.800 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 5 %, průmysl 41 %, služby 54 %

Rámcová státní koncepce environmentální výchovy (EV) je zakotvena v usnesení vlády ČR č. 232/1992, o strategii podpory ekologické výchovy pro 90. léta. Usnesení není převážně plněno, je vyvíjen tlak na jeho revizi, eventuálně revokaci nebo transformaci do jiné formy právně závazného dokumentu. Od roku 1998 existuje Koncepce environmentální osvěty vzdělávání a výchovy (EOVV) v resortu životního prostředí s Doprovodným programem EOVV (jako součást přípravy vstupu ČR do EU). V červnu roku 1999 byl poradou vedení MŽP schválen návrh Souhrnné koncepce resortu pro osvětu, vzdělávání, výchovu a informování veřejnosti v záležitostech životního prostředí, jehož přílohou je i tato studie.

Česká republika schválila Státní politiku životního prostředí (1995), která byla v roce 1999 novelizována. V roce 1992 byl schválen zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Problematika EOVV je zahrnuta do nedávno přijatého zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí.

Vláda přistoupila k následujícím mezinárodním úmluvám: Rámcová úmluva o změně klimatu, Úmluva o biologické rozmanitosti, Vídeňská úmluva o ochraně ozonové vrstvy a Montrealský protokol o látkách poškozujících ozonovou vrstvu, Basilejská úmluva, CITES, Ramsarská úmluva, Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuská úmluva), Úmluva o právech dítěte a celá řada dalších mnohostranných i dvoustranných dohod. ČR se připojila k Agendě 21 včetně kapitoly 36 a ostatních dokumentů z konference o ŽP a rozvoji (1992). ČR se účastní mezinárodního programu GLOBE, Modré z nebe (česká část programu Air Pollution Project Europe) a Tulipán (ČR-NL).

Meziresortní koordinační orgán EOVV dosud neexistuje. Kompetence MŽP a MŠMT nejsou dostatečně vyjasněny. MŽP a MŠMT spolupracují převážně na úrovni referentů. Ostatní resorty se do EOVV prakticky nezapojují (s výjimkou MZd /např. program Zdravá města/, MK a MZe).

Kompetence v oblasti EV jsou formulovány v usnesení vlády ČR č. 232/1992. Paragraf 13 zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí ukládá především MŽP a MŠMT (ale i ostatním orgánům státní správy) spolupracovat v oblasti environmentální osvěty, vzdělávání a výchovy. Problematikou se zabývá i usnesení vlády ČR č. 1/1999 ke Koncepci státní politiky ve vztahu k mladé generaci v České republice do r. 2002 (dále usnesení č. 1/1999).

Pracovníci pověření EOVV jsou zaměstnáni na MŽP, MŠMT (část. úvazek), na některých okresních úřadech v referátech životního prostředí (každý referát ŽP by měl mít pracovníka pověřeného EOVV, v praxi je funkce často slučována s funkcí jinou, naplňována formálně, nebo vůbec). Pracovníci pověření EOVV pracují na územních odborech MŽP a Správách CHKO a NP, které zřizují svá informační centra pro veřejnost.

Školení pracovníků státní správy provádí MŽP převážně formou pravidelných seminářů a tištěných informací (metodických pomůcek, pokynů).

Za integraci prvků EV do pregraduálního vzdělávání pedagogů je odpovědné Ministerstvo školství, osnovy pro střední školy zpracovává Výzkumný ústav odborného školství a Výzkumný ústav pedagogický v Praze. V současné době jsou do sítě vyšších odborných škol zahrnuty tři školy, které jsou přímo zaměřeny na oblast životního prostředí. V roce 1996/1997 bylo v rámci fakult vysokých škol otevřeno 40 oborů se zaměřením na problematiku ŽP. Projekty EV jsou v rámci vzdělávání na vysokých školách podporovány Fondem rozvoje vysokých škol. V posledních letech využívá Česká republika pro vzdělávání vysokoškolských studentů a pracovníků veřejné správy programů EU jako například SOKRATES, LEONARDO apod. Environmentální vědní politika bude součástí připravované Národní politiky výzkumu a vývoje.

Žádná konkrétní instituce nekoordinuje školení pracovníků ostatních organizací. Uplatňují se zde nevládní organizace (střediska EV), v případě podnikatelů a průmyslové sféry pak organizace jako je České ekologické manažerské centrum, České centrum čistší produkce, Svaz podnikatelů v odpadovém hospodářství a soukromé firmy.

V České republice neexistuje žádná NNO koordinující EOVV. V roce 1992 byla ministerstvem vybrána jako koordinační instituce Nadace EVA, která měla za úkol zřídit Národní středisko ekologické výchovy, které však již fakticky neexistuje. Neúspěch projektu měl řadu příčin. Za podstatný faktor lze považovat nesystémové financování v této oblasti. V současné době se profiluje dobrovolná platforma - Sdružení středisek ekologické výchovy (SSEV) Pavučina a Centrum dětí a mládeže Českého svazu ochránců přírody (CDM ČSOP), které v r. 1998 uzavřely smlouvu o spolupráci, na jejíž bázi v řadě oblastí propojují své sítě středisek a center EV. Projekty environmentální výchovy NNO podporuje MŠMT prostřednictvím dotací občanským sdružením (především v rámci programů "volný čas" a "sdružení"), MŽP (cca 18 mil. Kč ročně pro všechny tématické oblasti, z toho cca 6 mil. Kč na projekty EOVV v tématické oblasti "environmentální osvěta, vzdělávání a výchova") a Státní fond životního prostředí. Přehled financování projektů EOVV je pravidelně zveřejňován na domovské stránce MŽP na internetu a publikován ve výroční Zprávě o stavu životního prostředí v České republice.

V ČR pracuje několik desítek středisek a center ekologické výchovy (SEV/CEV) zřízených nevládními organizacemi. Informační a osvětová střediska zřizují také Správy CHKO, v rámci Českého ekologického ústavu je zřízeno a MŽP financováno Informační centrum pro environmentální osvětu, výchovu a vzdělávání, dále v ČR působí několik center ekologické výchovy zřízených či spoluiniciovaných školami a obcemi, městy (např. Praha a Olomouc) a jinými organizacemi (domy dětí a mládeže, zoologické a botanické zahrady, planetária). Několik málo center EV zřizují soukromé firmy. SEV/CEV pracují s velkým potenciálem dobrovolníků, personální základna je často profesionalizována.

Finanční zdroje jsou různorodé a odpovídají možnostem a právní formě zřizovatele. Jinak zde platí údaje o financování projektů EOVV ze státního rozpočtu uvedené výše. Významná část podpory pochází či pocházela z programu PHARE EU a ostatních zahraničních fondů a nadací (USAID, DEMNET, TACIS,). Především v době před rozdělením obou republik se v oblasti podpory EV významně angažoval WWF (World Wide Fund for Nature).

Činnost sdělovacích prostředků je upravena některými právními předpisy, stát vykonává dohled nad činností veřejnoprávních televizních a rozhlasových stanic ve smyslu zákona. Usnesení vlády č. 232/1992 se zabývá prosazováním programů EV do programové skladby sdělovacích prostředků.

Programy EV jsou ve veřejnoprávní televizi jsou prezentovány zřídkakdy. Iniciuje (inicioval) je převážně odbor pro styk s veřejností MŽP. V rámci EOVV spotřebitele stojí za zmínku TV propagace ochranné známky Ekologicky šetrný výrobek (ČT, Prima). Některé pořady jsou iniciovány nezávislými tvůrci, mají spíše publicistický charakter a jsou zařazovány v neatraktivních vysílacích časech. V některých periodikách menšího významu publikují nahodile či pravidelně NNO (škola domácí ekologie, články v regionálním tisku, aj.). Některé tiskoviny NNO (Sisyfos, Nika, Veronica, Ekolist) si může veřejnost předplatit, nebo jsou dokonce na některých místech přímo v prodeji. Zájem o ně mimo rámec NNO však není velký.

Demografické, geografické, politické a ekonomické údaje platí pro celou Belgii.

Poloha:západní Evropa, na březích Severního moře mezi Francií a Nizozemím

Rozloha: 30.510 km2

Z toho pevnina: 30.230 km2

Voda: 280 km2

Aktuální problémy životního prostředí: řeka Meuse, hlavní zdroj pitné vody, znečištěná odpadem z průmyslové výroby oceli, znečištění ostatních řek, kyselé deště vznikající vlivem průmyslové produkce v sousedních státech

Populace: 10.174.922

Roční přírůstek: 0,09 %

Prům. dosažený věk: 7,35 roku

Státní zřízení: federální parlamentní demokracie pod konstituční

monarchií

Územní uspořádání: 9 provincií

Členství v mezinárodních organizacích: ACCT, AfDB, AG (pozorovatel), AsDB, Australia Group, Benelux, BIS, CCC, CE, CERN, EBRD, ECE, EIB, ESA, EU, FAO, G- 9, G-10, IADB, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IEA, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, MTCR, NACC, NATO, NEA, NSG, OAS (pozorovatel), OECD, OSCE, PCA, UN, UNCTAD, UNESCO, UNHCR, UNIDO, UNMOGIP, UNMOP, UNPREDEP, UNRWA, UNTAES, UNTSO, UPU, WCL, WEU, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 2,3 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly):23.200 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 2 %, průmysl 28 %, služby 70 %

Úkoly v rámci environmentální výchovy jsou součástí Vlámského plánu ekologické politiky - MINA- plan 2 (viz dále). Vlámský plán ekologické politiky - MINA-plan 2, přijatý vlámskou vládou v dubnu 1995, uznává environmentální výchovu jako jeden z důležitých nástrojů ekologické politiky, který ovlivňuje chování dětí a dospělých a podporuje jednání veřejnosti a podniků ve prospěch udržitelného rozvoje. Plán zahrnuje environmentální výchovu do širšího kontextu výchovy k udržitelnému rozvoji.

Vláda se připojila k následujícím mezinárodním projektům, úmluvám a dokumentům: ENSI, Školní ekologické iniciativy - projekt OECD (od r. 1984), Rezoluce Rady ES a ministrů školství k environmentální výchově (1988 a 1992), Úmluva o právech dítěte (1989), Agenda 21 a Deklarace z Ria, kapitola 36 (1992), Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuská úmluva). Belgie se účastní projektu GLOBE.

Dosavadní koordinace aktivit environmentální výchovy není dostatečná. Proto Iniciativa 146 v rámci MINA-plan 2 zdůrazňuje důležitost vzniku sítě environmentální výchovy. Ze strany státu koordinuje tuto činnost Jednotka ekologické výchovy a informací v rámci MoE.

Úkoly jednotlivých resortů v oblasti EV jsou součástí Vlámského plánu ekologické politiky - MINA- plan 2. Je ustavena Jednotka ekologické výchovy a informací MoE. Existuje pět středisek ekologické výchovy zřízených přímo státem.

Jednotka ekologické výchovy a informací MoE má za úkol stimulovat školicí programy m.j. pro pracovníky ochrany přírody a pro pracovníky středisek ekologické výchovy (včetně státních).

Pro učitele prvního stupně je environmentální výchova zahrnuta v kursech pedagogiky a může být součástí závěrečných zkoušek. Pro učitele vyšších stupňů je vázána jen na určité obory (aprobace) a praxe se na jednotlivých školách liší. V rámci MINA-plan 2 byl zahájen výzkum mj. stavu environmentální výchovy učitelů. Nositelem tohoto úkolu je Jednotka ekologické výchovy a informací v rámci MoE

Tato jednotka stimuluje speciální postgraduální školící programy pro učitele. Jedno ze středisek ekologické výchovy zřízených státem (De Vroente) mj. nabízí vzdělávací programy pro podnikovou sféru.

Střešní nevládní organizace zodpovědná za koordinaci aktivit NNO v oblasti EV neexistuje.

Ve Vlámské části Belgie pracuje 30 středisek ekologické výchovy provozovaných různými institucemi a organizacemi, pět z nich je státních. Organizují programy pro školy a další vzdělávání učitelů, průvodců v chráněných částech přírody, sociálních pracovníků, rodičů, atd. Dvě střediska jsou zřízena přímo Jednotkou ekologické výchovy a informací MoE. Jejich hlavním posláním jsou inovace v environmentální výchově.

Poloha:severní Evropa, na březích Baltského a Severního moře

Rozloha: 43.094 km2

Z toho pevnina: 42.394 km2

Voda: 700 km2

Aktuální problémy životního prostředí: znečištění ovzduší vlivem dopravy a emisí z elektráren, znečištění Severního moře dusíkem a fosforem, znečištění zdrojů pitné vody a povrchových vod pesticidy

Populace: 5.333.617

Roční přírůstek: 0,49 %

Prům. dosažený věk: 76,31 roku

Státní zřízení: konstituční monarchie

Územní uspořádání: 14 okresů a 1 město

Členství v mezinárodních organizacích: AfDB, AG (pozorovatel), AsDB, Australia Group, BIS, CBSS, CCC, CE, CERN, EBRD, ECE, EIB, ESA, EU, FAO, G- 9, IADB, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IEA, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, MTCR, NACC, NATO, NC, NEA, NIB, NSG, OECD, OSCE, PCA, UN, UNCTAD, UNESCO, UNHCR, UNIDO, UNIKOM, UNMIBH, UNMOGIP, UNMOP, UNMOT, UNOMIG, UNPREDEP, UNTAES, UNTSO, UPU, WEU (pozorovatel), WHO, WIPO, WMO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 3 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 23.200 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 4 %, průmysl 27 %, služby 69 %

Ministerstvo školství oficiálně ve shodě s ostatními relevantními ministerstvy vyhlásilo Zelený přístup k výchově a vzdělávání (počátkem roku 1995). V roce 1993 ministr školství ustavil pracovní skupinu připravující návrh začlenění Zeleného přístupu do všech relevantních oblastí výchovy a vzdělávání. V r. 1994 pak byla ke zpracování svolána rozsáhlá konference. Situační zpráva byla publikována Ministerstvem školství v červnu r. 1998.

Byl přijat Vládní akční plán ochrany životního prostředí a Zelený přístup k výchově a vzdělávání je jeho součástí.

Vláda se připojila k následujícím mezinárodním projektům, úmluvám a dokumentům: ENSI, Školní ekologické iniciativy - projekt OECD (od r. 1984), Rezoluce Rady ES a ministrů školství k ekologické výchově (1988 a 1992), Úmluva o právech dítěte (1989), Agenda 21 a Deklarace z Ria, kapitola 36 (1992), Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuská úmluva), MUVIN - Program ekologické výchovy v severských zemích na 90. léta. Dánsko se účastní projektu GLOBE.

Resortem odpovědným za environmentální výchovu je Ministerstvo školství. V některých projektech (např. mezinárodních) jsou zapojeny další resorty.

Zákon o základních školách (Folkeskole) z roku 1993 stanoví:

- oddíl 1(3) - věnovat se vztahu člověka a prostředí a přírody ve všech školních předmětech, škola musí přispívat k žákovu pochopení vztahu člověka a přírody.

- oddíl 7 - cílem není nový předmět, ale prolnutí EV všemi předměty, cíle EV musí být proto zahrnuty mezi cíle jednotlivých předmětů a celého kurikula, EV se týká obsahu i metod.

Většina dosavadních nařízení resortu a dokumentů týkajících se kurikula byla po r. 1995 revidována tak, aby zahrnula Zelený přístup. Připravuje se nařízení ke vzdělávání učitelů, které stanoví, že "všechny předměty v přípravě učitelů musí zahrnovat prvky a aktivity přispívající k studentovu pochopení interakce s přírodou".

Existuje nabídka specializovaných středoškolských a vysokoškolských oborů (mj. ekologické plánování a řada interdisciplinárních oborů) a dalšího vzdělávání dospělých (viz dále). Národní agentura pro les a přírodu školí speciálně pracovníky ochrany přírody.

Od roku 1993 studium pedagogiky všech aprobací pro 1. až 10. třídu zahrnuje v přípravě kurs přírodních věd. Odpovědnost za Zelený přístup je decentralizována do osnov jednotlivých škol připravujících učitele, přitom jsou ale centrálně stanoveny specifické cíle EV pro jednotlivé předměty.

V dalším vzdělávání pedagogických pracovníků jsou nabízeny speciální kursy EV. Lze dosáhnout např. kvalifikace "ekologický instruktor".

Zelený přístup je též zahrnut do systému vzdělávání dospělých. Existují kursy a programy poskytující např. kvalifikaci "ekologický zaměstnanec" (environmental employee), "ekologický technik". V červnu 1998 existovalo asi 50 typů kursů ve 20 oblastech ekonomiky (stavebnictví, zemědělství, potravinářství, služby, hutnictví, obchod, aj.).

Ministerstvo školství vyčlenilo na granty pro environmentální výchovu v roce 1994 pět miliónů DKK (cca 22,5 mil. Kč). V rámci skandinávské rady ministrů (SE, FI, DK, N) se uplatňuje meziministerské financování environmentální výchovy (1995).

Oficiální dokumenty význam NNO zvlášť nezdůrazňují. Situační zpráva o zeleném přístupu k výchově a vzdělávání (1998) konstatuje, že v procesu je zapojena řada aktérů, mj. různé národní a mezinárodní organizace.

Jistou obdobou středisek ekologické výchovy jsou přírodní školy, v nichž probíhá jak praktická environmentální výchova žáků, tak praktická složka vzdělávání učitelů.

Poloha: západní Evropa, na pobřeží Biskajského zálivu, Lamanšského průlivu a Středozemního moře, mezi Belgií a Španělskem, jihovýchodně od Velké Británie

Rozloha: 547.030 km2

Z toho pevnina: 545.630 km2

Voda: 1.400 km2

Aktuální problémy životního prostředí: poškození lesních porostů kyselými dešti; znečištění ovzduší průmyslovými a dopravními emisemi; znečištění vod komunálními a zemědělskými odpadními vodami

Populace: 58.804.944

Roční přírůstek: 0,31 %

Prům. dosažený věk: 78,51 roku

Státní zřízení: republika

Územní uspořádání: 22 departmentů

Členství v mezinárodních organizacích: ACCT, AfDB, AG (pozorovatel), AsDB, Australia Group, BDEAC, BIS, CCC, CDB (mimoregionální člen), CE, CERN, EAPC, EBRD, ECA (přidružené členství), ECE, ECLAC, EIB, ESA, ESCAP, EU, FAO, FZ, G- 5, G- 7, G-10, IADB, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IEA, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, MINURSO, MIPONUH, MTCR, NATO, NEA, NSG, OAS (pozorovatel), OECD, OSCE, PCA, SPC, UN, Rada Bezpečnosti OSN, UNCTAD, UNESCO, UNHCR, UNIDO, UNIFIL, UNIKOM, UNITAR, UNMIBH, UNOMIG, UNRWA, UNTSO, UNU, UPU, WCL, WEU, WFTU, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 2,3 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 22.700 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 2,4 %, průmysl 26,5 %, služby 71,1 %

Koncepce environmentálního vzdělávání je součástí programu činnosti všech ministerstev, které jsou odpovědné za síť vzdělávání, nebo za mimoškolní výchovnou činnost.

V průběhu posledních 25 let přešla Francie od koncepce vzdělávání, založeného na neutrálním pozorování přírodního prostředí, k myšlence výchovy k ochraně životního prostředí (environmentální výchovy), která je nedílnou součástí výchovy k občanství. Jde jednak o striktní vědecké vzdělávání založené na získávání znalostí, ale také o výchovu k občanskému povědomí, která směřuje k vývojové změně postojů a chování ve smyslu respektování života druhých, k odpovědnosti každého za životní prostředí, k solidárnosti mezi lidmi.

Francie nemá žádný zvláštní zákon vymezující kompetence v oblasti environmentální výchovy, ani jiná podobná závazná opatření.

Protokoly o spolupráci v oblasti rozvoje výchovy k ochraně životního prostředí, upřesňující rámec této spolupráce, byly podepsány mezi ministerstvy školství a životního prostředí, a to nejprve v roce 1983 a poté v roce 1993. Byla zahájena činnost směřující k většímu zohlednění dimenze životního prostředí v obsahu vyučování a v pedagogickém vedení školských zařízení.

MoE podepsalo další protokoly o spolupráci s Ministerstvem mládeže a sportu v říjnu 1985 a dále s Ministerstvem zemědělství v roce 1984. Tyto dohody měly za cíl vytvořit institucionální rámec, ve kterém se mohly provádět a koordinovat společné výchovné akce.

Ministerstva odpovědná za environmentální vzdělávání jsou Ministerstvo pověřené celostátním všeobecným i odborným vzděláváním (Ministerstvo školství), Ministerstvo pověřené zemědělským vzděláváním (Ministerstvo zemědělství) a Ministerstvo mládeže a sportu.

Například akce Tisíc výzev pro mou planetu vznikla v roce 1992 společným úsilím Ministerstva školství, Ministerstva mládeže a sportu, Ministerstva zemědělství a MoE. Obracela se na mládež ve věku od 8 do 21 let, která se účastnila konkrétních projektů na ochranu životního prostředí v terénu. Mladí lidé se museli spojit s partnerskou institucí (sdružení, obecní úřad, podnik), která se podílela na vypracování projektu.

Od roku 1977 určuje "Všeobecný pokyn o vzdělávání žáků v oblasti životního prostředí" Ministerstva školství hlavní směry vzdělávání zaměřeného na ochranu životního prostředí v rámci školního vzdělávání ve Francii. V roce 1981 vznikly na základě úředního sdělení programy výchovné činnosti, které umožňují provádění mezioborových projektů. Musí mít spojitost se školskými učebními osnovami a musí být otevřené i mimo školu. Tyto projekty mohou být zcela zařazeny do rámce environmentální výchovy.

Na Ministerstvu územního plánování a životního prostředí je zaměstnán jeden pracovník pověřený environmentální výchovou. Odborníci pracují na všech 26 regionálních ředitelstvích pro životní prostředí (DIREN - Direction Régionale de l'Environnement). Ministerstvo zemědělství (jeho Generální ředitelství vzdělávání a výzkumu) řídí síť spolupracovníků ve svých regionálních útvarech a ve vzdělávacích zemědělských zařízeních.

Za environmentální výchovu jsou také odpovědné rektoráty (Rectorats) v rámci akcí s kulturním posláním a regionální ředitelství mládeže a sportu ve spojení s jejich ústředním administrativním orgánem. V některých regionech jsou programy environmentální výchovy koordinovány společně zástupci všech čtyř uvedených kompetentních resortů. Ve Francii probíhá trvalé vzdělávání odpovědných pracovníků v oblasti environmentální výchovy zajišťující zvyšování jejich kvalifikace.

Postoj francouzského Ministerstva školství k environmentálnímu vzdělávání je ten, že nemá být dalším předmětem učebních osnov. Ministerstvo doporučuje rozvoj činností v rámci různých existujících předmětů. Přednost je dávána spíše iniciativnímu přístupu, než tlaku na vyučující a školská zařízení. Směrnice vydává Ministerstvo školství, ale iniciativa a způsob činností vycházejí ze školských zařízení v rámci určité autonomie, kterou mají při naplňování jejich vyučovacího programu.

Národní rada pro učební osnovy, orgán, pověřený Ministerstvem školství zpracováním učebních osnov, doporučuje u environmentálního vzdělávání realizaci projektů, které v sobě spojují teoretické úvahy i praktické akce, zvláště v rámci mimoškolní činnosti. Od roku 1995 je však problematika životního prostředí obsažena v učebních osnovách základní školy. Cílem je umožnit každému žákovi získání základní environmentální kultury na konci jeho povinné školní docházky (16 let).

Přesto však určité experimentální nižší střední školy (colléges), jako je "zelená collége" v Aignanu v departementu Gers, dostaly povolení poskytnout žákům specifické vzdělání týkající se ochrany životního prostředí v rámci využití školní doby.

Vysoké školy (univerzity) zajišťují implementaci prvků EV do osnov vysokoškolských oborů specializovaných na životní prostředí, ukončených diplomem. Od osmdesátých let nastal ve Francii ohromný rozvoj vzdělávání specializovaného na životní prostředí, zejména vysokoškolského. Na úrovni vysokoškolského vzdělávání se registrovalo v roce 1996 AFIE Association Francaise des Ingénieurs Ecologues (Francouzské sdružení ekologických inženýrů), které má 333 vysokoškolsky vzdělaných členů. Většina diplomů byla udělena školami v kompetenci Ministerstva školství. Dále lze uvést několik příkladů nejdůležitějších specializací ukončených diplomy.

osvědčení o studiu vyššího technického pracovníka (BTS) v oborech hygiena, čistota, životní prostředí; povolání pro oblast vodního hospodářství, atp.,

diplom o vědeckých a technických univerzitních studiích (DEUST),

diplom technické univerzity (DUT) v oborech aplikovaná biologie; hygiena, bezpečnost, životní prostředí, atp..

diplom inženýra (IUP) v oboru inženýrství životního prostředí,

akademický titul v oborech biologie organismů a populací; biologie ekosystémů; ekologie; vědy v oblasti přírodního prostředí,

akademický titul v oblasti vědy a techniky (MST).

diplom o vyšších studiích (DEA) v oborech právo životního prostředí; ekonomika životního prostředí; geografie; věda a technika v oblasti životního prostředí, diplom o specializovaném studiu (DESS), magisterské studium, inženýrský diplom.

Do kompetence Ministerstva zemědělství patří některé studijní obory zahrnující prvky EOVV.

osvědčení o vyšším technickém zemědělském vzdělání (BTSA) v oborech územní plán krajiny; řízení a hospodaření s vodou; řízení ochrany přírody, atp..

diplom o vyšších studiích agronomie (DAA),inženýrský diplom v agronomii.

Ve Francii neexistuje žádná organizace, která by koordinovala aktivity nevládních neziskových organizací v oblasti EV. Ve Francii pracuje mnoho sdružení, která se zabývají environmentální výchovou. Nejvíce poboček má síť Ecole et nature (Škola a příroda) a Union nationale des Centres permanents d'initiatives pour l'environnement (Národní svaz stálých středisek na ochranu životního prostředí).

Ministerstvo životního prostředí podporuje činnost a programy jednotlivých sdružení. V roce 1998 činila tato podpora asi 1 milion franků (cca 6 mil. Kč) z rozpočtu Ministerstva územního plánování a životního prostředí na podporu struktur na celostátní úrovni. Regionální ředitelství pro životní prostředí (DIREN, územní odbory MoE,) podporují lokální sdružení zaměřená na environmentální výchovu. Kromě výjimek, se stát nezavazuje k dlouhodobé podpoře.

Francie má četná sdružení, zaměřená na výchovu k ochraně životního prostředí, nejčastěji organizovaná na celostátní úrovni. Jde například o Centres Permanents d'Initiatives pour l'Environnement(CPIE, Stálá střediska na ochranu životního prostředí), která jsou roztroušená po celém území Francie, a která jsou sdružená do "Union Nationale" (Národního svazu), jakož i Réseau Ecole et Nature (Síť Škola a příroda), která sdružuje Groupes Régionaux d'Animation et d'Initiation á la Nature et l'Environnement (Regionální skupiny pro vedení a iniciativu v oblasti ochrany přírody a životního prostředí). Dále ve Francii pracují kluby Jeunes Pour la Nature (JPN, Mladí pro přírodu) a kluby Connaitre et Protéger la Nature (CPN, Poznávat a chránit přírodu). Tyto organizace mají charakter sdružení a samy si organizují vlastní činnost, často v partnerství s Ministerstvem územního plánování a životního prostředí a jeho regionálními ředitelstvími a územními správními celky (obce, okresní úřady, regionální orgány, chráněné krajinné oblasti). Tato sdružení navrhují školení a vzdělávání učitelů, kteří pracují ve školské sféře, vydávají dokumentační materiály a pedagogické pomůcky.

Kromě sítě sdružení a spolků, zaměřených na výchovu k ochraně životního prostředí, je možné uvést další organizace působící v oblasti environmentálního vzdělávání. Jsou to výchovná střediska ochrany životního prostředí (Les centres d'éducation á l'environnement), veřejná informační místa, jejichž posláním je rozvíjet environmentální výchovu prostřednictvím různých veřejných akcí. Zakládají je územně správní celky (obce, okresy, atd), sdružení, soukromé podniky a nejčastěji mají podobu "Domů ochrany přírody".

Z iniciativy regionálních a obecních úřadů vznikají Regionální přírodní parky (Parc Naturel Régional), jejichž posláním je chránit, zhodnocovat a zajišťovat rozvoj cenných území. Akreditaci uděluje MoE. Správy parků vytvářejí výchovné a informační programy představující přírodní bohatství cenných území, co nejširší veřejnosti.

V jednotlivých departementech vznikají rady pro architekturu, urbanistiku a životní prostředí (CAUE, Conseils d'architecture, d'urbanisme et d'environnement). Jsou to organizace pro informování, poradenství a vzdělávání Jejich funkcí je zvyšovat kvalitu urbanistiky, architektury a životního prostředí. Podílejí se na lokálním rozvoji.

Národní úřad pro lesy (ONF, Office National des Foréts) zřizuje Střediska lesnického života, která organizují činnost, zaměřenou na poznávání lesa. V roce 1990 byla zahájena akce "V lesní škole", kterou společně organizovalo Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo školství. Tato výchovná akce měla za cíl seznámit děti s významem a funkcí lesa.

V městském a příměstském prostředí působí pedagogické statky (farmy), které se dělí na dva typy. První typ se víceméně nezabývá obchodní zemědělskou produkcí, ale věnuje se především chovu mnoha druhů zvířat. Druhým typem jsou zemědělské pedagogické statky (farmy), které si ponechaly svou původní výrobní funkci. Do jejich činnosti se mohou zapojit mladí lidé.

Sdružení na ochranu životního prostředí (Les associations de défense de l'environnement) nejsou striktně zaměřená na výchovnou činnost, ale často se ve spolupráci se specializovanými sdruženími podílejí na projektech, které se týkají výchovy k ochraně životního prostředí.

Střediska jsou zčásti financována státem. Označení CPIE, Centre permanent d'initiatives pour l'environnement (Stálé středisko na ochranu životního prostředí) je udělováno Union nationale des Centres permanents d'initiatives pour l'environnement (Národním svazem stálých středisek na ochranu životního prostředí), pokud jsou splněna kritéria kvality, uvedená ve statutu národního svazu.

Sdělovací prostředky se na centrální úrovni věnují problematice životního prostředí v rámci programů, jako například Printemps de l'environnement (Jaro životního prostředí) nebo En ville sans ma voiture (Do města bez automobilu). Tyto pořady jsou veřejností přijímány se zájmem. Jeden z televizních kanálů věnuje část své programové skladby vzdělávacím programům zaměřeným na environmentální výchovu.

Poloha: střední Evropa, na březích Baltského a Severního moře, mezi Nizozemím a Polskem, jižně od Dánska

Rozloha: 356.910 km2

Z toho pevnina: 349.520 km2

Voda: 7.390 km2

Aktuální problémy životního prostředí: emise ze spalování uhlí z lokálních a průmyslových zdrojů a znečištění ovzduší vlivem dopravy (přetrvávají problémy způsobené používáním olovnatých pohonných hmot); kyselý déšť, způsobený emisemi oxidu siřičitého, ničí lesní porosty; Baltské moře je těžce znečištěno průmyslovými odpadními vodami z řek přitékajících z oblasti východního Německa; depozita nebezpečných odpadů

Populace: 82.079.454

Roční přírůstek: 0,02 %

Prům. dosažený věk: 76,99 roku

Státní zřízení: federace

Územní uspořádání: 16 spolkových zemí

Členství v mezinárodních organizacích: AfDB, AG (pozorovatel), AsDB, Australia Group, BDEAC, BIS, CBSS, CCC, CDB (non-regional), CE, CERN, EAPC, EBRD, ECE, EIB, ESA, EU, FAO, G- 5, G- 7, G-10, IADB, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IEA, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, MINUGUA, MTCR, NAM (host), NATO, NEA, NSG, OAS (pozorovatel), OECD, OSCE, PCA, UN, UNCTAD, UNESCO, UNHCR, UNIDO, UNIKOM, UNITAR, UNMIBH, UNOMIG, UPU, WEU, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 2,4 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 20.800 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 1 %, průmysl 34,5 %, služby 64,5 %

23. června 1994 přijal Bundestag rozhodnutí o environmentální výchově a vzdělávání. Celková koncepce EV dosud nebyla projednána a přijata Komisí pro podporu plánování výchovy a výzkumu spolkových zemí (BLK). Tuto koncepci v současné době vypracovávají federální vláda a spolkové země a k jejímu přijetí by mělo dojít v roce 2000. Dále Německo připravuje program prakticky naplňující obsah kapitoly 36 Agendy 21.

Environmentální výchovou se zabývají některé další spolkové dokumenty, jak například Výroční zpráva Německé rady pro globální změnu (1996) s názvem Svět v přechodném období: cesty ke globálním environmentálním řešením. Tento dokument deklaruje nutnost zabývat se diskusí zaměřenou na změnu chování, definuje kritéria pro úspěšnou realizaci EV a poskytuje doporučení, zejména pro prohloubení propojení mezi vládními a nevládními projekty environmentální výchovy. Zpráva Rady poradců pro životní prostředí o ŽP z r. 1996 je zaměřená na otázky udržitelného rozvoje. Zpráva pojednává o všeobecném vzdělávání a konstatuje, že koncepci udržitelného rozvoje je třeba začlenit do výchovně - vzdělávacích osnov. V roce 1997 přijala spolková vláda opatření zaměřené na systematické sestavování, analýzy a srovnávací hodnocení zajištění EV s cílem stanovit kritéria pro její úspěšnou realizaci.

V r. 1971 přijala spolková vláda Program pro životní prostředí. V r. 1980 schválila Konference ministrů školství spolkových zemí (KMK) doporučení k EV na školách. V r. 1986 přijala spolková vláda Směrnice pro ochranu životního prostředí a spolkové Ministerstvo pro školství a vědu zorganizovalo sympózium k EV a v r. 1987 vytvořilo pracovní program pro EV. BLK přijala rozhodnutí o přednostním financování školní EV. V dalších letech byla vydána další rozhodnutí, zprávy a publikace týkající se odborného výcviku, EV na školách a výzkumu v oblasti životního prostředí a udržitelného rozvoje.

Německo podepsalo řadu mezinárodních úmluv a dokumentů, jako jsou např. dokument ke Konferenci UNESCO k EV ve Tbilisi (1977), ke Konferenci o EV v Moskvě (1987), Rezoluce Evropské rady k EV (1988), Konference OSN o ŽP a rozvoji v Rio de Janeiro (1992) vč. kap. 36 Agendy 21, dokumenty ze zvláštního zasedání GS OSN k budoucímu programu Komise pro udržitelný rozvoj (1977), Rámcová úmluva o změně klimatu, Montrealský protokol, Vídeňská úmluva, Basilejská úmluva, Úmluva o právech dítěte (1989), CITES, Ramsarská úmluva, Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuská úmluva). Na úrovni Evropské unie probíhá spolupráce na výukových projektech SOCRATES a LEONARDO. Německo se účastní projektu GLOBE.

Na spolkové úrovni nesou za uskutečňování EV odpovědnost především Ministerstvo pro školství, vědu, výzkum a technologii (BMBF) a jeho Federální institut pro odborný výcvik (BIBB), Spolkové ministerstvo pro ŽP, zachování přírody a nukleární bezpečnost (BMU) a jeho Federální agentura pro ochranu životního prostředí (UBA), Spolkové ministerstvo pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (BMZ) a Spolkové ministerstvo hospodářství (BMWi).

Rámec pro působení federální vlády poskytuje ústava, která vymezuje pravomoci federace a zemí. Podle tohoto ustanovení jsou země autonomní instituce, které musejí převzít větší část odpovědnosti za věci veřejné.

Teprve v poslední době se EV stala předmětem politických doporučení na federální úrovni. Patří sem především následující znalecké posudky: Výroční zpráva z r. 1993 Svět v přechodném stadiu: základní struktura globálních vztahů lidí a ŽP Německé poradní rady pro globální změnu, Zpráva Německé rady poradců pro ŽP z r. 1994 a Zpráva Vědecké rady o výzkumu ŽP z r. 1994. Zprávy KMK o EV na školách předložené v letech 1982, 1986 a 1992 a další publikace o modelech EV v Německu potvrdily, že prostřednictvím přehledů, školení učitelů a vytvářených materiálů ustavily německé země základ pro tématicky širokou environmentální výchovu.

Ve státní správě v SRN většinou nejsou specialisté na EV. V některých regionech jsou zaměstnáni speciální pedagogové pro životní prostředí, kteří pracují pouze na úrovni místních zastupitelstev.

Centrální systém dalšího vzdělávání pracovníků státní správy v EV neexistuje. Každá spolková země je za tuto oblast zodpovědná samostatně.

Za implementaci EV do osnov budoucí přípravy pedagogů jsou zodpovědné Spolkové ministerstvo pro vzdělání, vědu, výzkum a technologii a Konference ministrů kultury a jednotlivá ministerstva pro vzdělávání ve spolkových republikách. Školní environmentální výchova je zahrnuta především do odborného a vyššího školství. Od poloviny 80. let je ochrana přírody zahrnuta do všeobecného výukového plánu. EV je obecným cílem výuky ve všeobecných i odborných předmětech. Pojednává o všeobecných tématech ochrany ŽP a zaměřuje se, v závislosti na druhu školy, oboru studia a učebního zaměření, na potřeby budoucího povolání. V osnovách obecných škol je EV zahrnuta do školních osnov jako interdisciplinární prvek.

Školení učitelů a instruktorů je založeno na třístupňovém modelu: mezioborové základní semináře, studijní skupiny v učňovském školství a strategie pro firmy a organizace.

Na úrovni spolkových zemí přijala KMK rozhodnutí "Jeden svět, třetí svět" ve školní výuce (1997). Několik spolkových zemí předložilo ucelené koncepce EV pro školy (Bavorsko, Berlín, Hamburg, Dolní Sasko, Porýní, Šlesvicko-Holštýnsko). Jako příklad praktické realizace environmentální výchovy v konkrétní spolkové zemi je možné uvést systém v Hamburském kraji. Existuje tu Odborný referát pro environmentální výchovu (ve vztahu ke školám), Poradna environmentální výchovy v Hamburském vzdělávacím středisku, Podpůrné centrum pro školní biologii a environmentální výchovu a jednotlivé projekty (např. 50/50, Sluneční energie, GLOBE, Energie a klima, a.j.).

Ústava zaručuje svobodu učení a výzkumu, proto je obsahová příprava studia v prvé řadě úkolem samotných vysokých škol (ve spolupráci se zemskou správou), tento fakt platí i o environmentální výchově. Spolková Agentura pro ochranu ŽP (UBA) publikovala ucelené pokyny pro environmentální studia v r. 1993. Tak federální vláda přispěla k poskytování informací o akademických kurzech EV.

Kurzy EV nabízejí především (asi z 80 %) technické, přírodovědecké a ekonomické obory. Tyto kurzy jsou zaměřeny na technické předměty a obvykle nejsou součástí tradičních předmětů základních osnov a také zhusta nebývají povinné. Doporučení vědecké rady z r. 1994 se týkalo vytváření interdisciplinárních studijních kurzů, integrace EV do osnov, interdisciplinární spolupráce a zaměření výukových kurzů na vstup absolventů na trh práce.

Další vzdělávání nabízí a zajišťuje celá řada subjektů zabývajících se environmentální výchovou, mezi něž patří centra pro vzdělávání dospělých (Volkshochschulen), centra pro přírodu a životní prostředí, centra spotřebitelů, stranické a církevní akademie, muzea, zoologické zahrady, přírodní rezervace, národní parky, biosférické rezervace a sdružení pro ochranu přírody a životního prostředí. Typ a rozsah studia závisí na prostorách a vybavení, která jsou k dispozici, dostupném know-how a poslání sponzorské agentury. Programy dalšího vzdělávání často podporuje spolková vláda.

V SRN neexistuje střechová organizace, která by koordinovala ostatní NNO v oblasti environmentální výchovy. Pracují zde tři hlavní organizace: DGU (Německá společnost pro environmentální výchovu), GbU (Společnost pro profesionální vzdělávání v rámci environmentální výchovy) a ANU (Pracovní skupina pro přírodu a environmentální vzdělávání). Tyto organizace společně formulovaly Bildungsprogramm fur nachhaltige Entwicklung in der BRD (Vzdělávací program pro udržitelný rozvoj v SRN)

Nevládní organizace vedou kampaně a rozvíjejí místní iniciativy (v některých případech s finanční podporou spolkové vlády). Dále pořádají semináře a výstavy, organizují exkurze a setkání s přírodou pro všechny věkové skupiny. Federální vláda podporuje konference, setkání, školení a publikování tištěných materiálů s tématem životního prostředí.

Na podporu aktivit na ochranu životního prostředí jsou vyhlašovány regionální a místní soutěže, například Mladí výzkumníci, nebo Od poznání k činu.

Státní podpora NNO je decentralizována na úroveň spolkových zemí. Například Bavorská vláda systematicky podporuje centra environmentální výchovy.

V SRN existuje rozvinutá síť center ekologické výchovy. Pracuje jich zde asi 550. Zhruba 20 z nich je podporováno přímo státem. Asi 150 center je organizováno v ANU. Některá centra zaměstnávají profesionální manažery, většina z nich je však založena na práci dobrovolníků. Centra ekologické výchovy jsou financována MoE jednotlivých spolkových zemí. Neexistuje žádný systém jejich akreditace a srovnání kvality práce.

V SRN neexistuje oficiální federální strategie práce s veřejností v oblasti ochrany životního prostředí. Mnoho stanic (rozhlas, televize) pravidelně vysílá seriály o přírodě, zvířatech, a pod. na základě svého rozhodnutí a své zodpovědnosti. Tyto pořady jsou iniciovány a financovány samotnými stanicemi.

Poloha: západní Evropa, na pobřeží Severního moře, mezi Belgií a Německem

Rozloha: 37.330 km2

Z toho pevnina: 33.920 km2

Voda: 3.410 km2

Aktuální problémy životního prostředí: znečištění vody těžkými kovy, organickými sloučeninami, nitráty a fosfáty; znečištění ovzduší vlivem dopravy

a průmyslu; kyselý déšť

Populace: 15.731.112

Roční přírůstek: 0,50 %

Prům. dosažený věk: 78,01 roku

Státní zřízení: konstituční monarchie

Územní uspořádání: 12 provincií

Členství v mezinárodních organizacích: AfDB, AG (pozorovatel), AsDB, Australia Group, Benelux, BIS, CCC, CE, CERN, EBRD, ECE, ECLAC, EIB, ESA, ESCAP, EU, FAO, G-10, IADB, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IEA, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, MTCR, NACC, NAM (host), NATO, NEA, NSG, OAS (pozorovatel), OECD, OSCE, PCA, UN, UNAVEM III, UNCTAD, UNESCO, UNHCR, UNIDO, UNMIBH, UNTSO, UNU, UPU, WCL, WEU, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 3,25 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 22.000 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 4 %, průmysl 18 %, služby 78 %

Nizozemí má státní program environmentální výchovy Extra impuls 1996 - 2000. Na tomto programu spolupracuje šest ministerstev: Ministerstvo životního prostředí, bydlení a plánování (dále MoE), Ministerstvo školství, Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo dopravy, Ministerstvo zahraničních věcí a Ministerstvo zdravotnictví. Od roku 1989 proběhly v Nizozemí další dva programy environmentální výchovy, kterých se též účastnily různá ministerstva. Pro environmentální výchovu po roce 1999 jsou připravovány plány a programy v rámci platformy, která nese název NME 21 (Environmentální výchova pro 21. století). Nizozemí má státní ekologický program s názvem NMP3. Je uskutečňován MoE a Plán politiky rozvoje přírody, což je program ochrany přírodních oblastí. Realizace tohoto programu je v kompetenci Ministerstva zemědělství. Programy environmentální výchovy vznikly na základě iniciativy parlamentu.

Pokud se týče mezinárodních dokumentů, Nizozemí podepsalo Agendu 21, Úmluvu o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, Úmluvu o právech dítěte, je členem IUCN, která má výbor pro environmentální výchovu. Nizozemí se účastní projektu GLOBE.

Odpovědnost za environmentální výchovu náleží řídícímu výboru, který se skládá ze zástupců ministerstev zemědělství (koordinátor), životního prostředí, školství, dopravy a zahraničních věcí. Program řízení navrhuje rámcovou politiku environmentální výchovy, vytyčuje cílové skupiny (například střední školy, organizace mládeže, občanská sdružení, atd.). Tyto organizace předkládají návrhy programů výboru, který pak činí konečná rozhodnutí. (Podpora programu GLOBE je takto řešena každým rokem.)

Na environmentální výchově se podílí mnoho institucí a organizací, které na ekologické programy žádají o granty. Jsou to například národní vzdělávací agentury (pro životní prostředí, přírodu, udržitelný rozvoj atd.), národní organizace mládeže, místní centra pro ekologickou výchovu, university a školy, skautské a jiné mládežnické kluby, velká občanská sdružení, jako například Národní organizace venkovských žen.

Nizozemí nemá žádný zvláštní zákon o environmentální výchově.

Na městských a krajských správních úřadech pracují úředníci pro environmentální výchovu, kteří jsou placeni z městských daní. Každý kraj má svého poradce pro environmentální výchovu, který podporuje a iniciuje i koordinuje environmentální výchovu. Tito úředníci nejsou zvláště vzděláváni v oboru. Jsou vybíráni z lidí z praxe, nebo z absolventů příslušných universit či škol (zemědělství, lesnictví, přírodní vědy). Universita ve Wageningenu má katedru environmentální výchovy. Nizozemí má státní osnovy pro základní školy (věk 4 - 15 let), a střední školy všech druhů (věk 16 - 20). Tyto osnovy integrují environmentální výchovu do jednotlivých předmětů.

Neexistuje žádná střešní nevládní organizace pro environmentální výchovu.

Stát poskytuje finanční pomoc projektům environmentální výchovy nevládních organizací v rámci národního programu environmentální výchovy. Místní centra ekologické výchovy jsou organizována a financována městskými správami. Tato centra jsou financována z městských daní a jsou odpovědna místní samosprávě. Existuje i krajská síť center. V rámci Národního programu existuje zvláštní program financování, který má za cíl zvýšit profesionální úroveň zaměstnanců těchto center. Obvykle je profesionálních zaměstnanců jen několik a centra pracují s dobrovolníky. Nizozemí nemá centrální systém řízení kvality práce těchto center (akreditace).

Pokud se týče mediální strategie, má MoE odbor pro styk s veřejností, který koordinoval velkou mediální kampaň nazvanou "Lepší životní prostředí začíná tebou". Odbor též financuje programy environmentální výchovy v rámci této kampaně. Média se věnují životnímu prostředí často formou dokumentů a seriálů o problematice životního prostředí, které jsou zaměřeny na zvýšení veřejného uvědomění. Nizozemí má veřejnoprávní televizi financovanou ze speciální daně a reklamy. Nizozemí má též komerční stanice, které občas zařazují programy s tématikou ŽP.

Poloha:západní Evropa; rozkládá se na 5/6 Irského ostrova v Severním Atlantickém oceánu, západně od V. Británie

Rozloha: 70.280 km2

Z toho pevnina: 68.890 km2

Voda: 1.390 km2

Aktuální problémy životního prostředí: znečištění vod (zejména jezer) v důsledku zemědělské činnosti

Populace: 3.619.480

Roční přírůstek: 0,36 %

Prům. dosažený věk: 76,19 roku

Státní zřízení: republika, nezávislost na Británii vyhlášena 6.12.1921

Územní uspořádání: 26 okresů

Členství v mezinárodních organizacích: Australia Group, BIS, CCC, CE, EBRD, ECE, EIB, ESA, EU, FAO, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IEA, IFAD, IFC, IFRCS, ILO, IMF, IMO, Intelsat, Interpol, IOC, IOM (pozorovatel), ISO, ITU, MINURSO, MTCR, NEA, NSG, OECD, OSCE, UN, UNCTAD, UNESCO, UNFICYP, UNIDO, UNIFIL, UNIKOM, UNITAR, UNMIBH, UNMOP, UNPREDEP, UNTSO, UPU, WEU (pozorovatel), WHO, WIPO, WMO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 6 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 18.600 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 8,5 %, průmysl 38,3 %, služby 53,2 %

Primární odpovědnost za EV má Ministerstvo školství a vědy, přičemž MoE hraje důležitou roli v rozvíjení strategie EV. MoE nemá žádnou konkrétní vzdělávací strategii kromě "Národní strategie udržitelného rozvoje" (Sustainable Development Strategy - Sustainable Development: A Strategy for Ireland). Vytváření koncepcí v oblasti ochrany životního prostředí je v kompetenci Agentury ochrany životního prostředí (EPA, Environmental Protection Agency ).

Irsko podepsalo celou řadu mezinárodních dohod ve vztahu k ochraně životního prostředí: Rámcová úmluva o změně klimatu, Montrealský protokol, Vídeňská úmluva, Basilejská úmluva, Úmluva o právech dítěte (1989), Ramsarská úmluva, Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí. Irsko se účastní projektu GLOBE.

Irsko nepřijalo žádné konkrétní zákony, které by ukládaly odpovědnost za EV konkrétním resortním orgánům.

Hlavním koordinátorem environmentálního vzdělávání je Ministerstvo školství, přičemž velmi mnoho mimoškolních aktivit organizuje EPA (viz výše) a ENFO (Environmental Information Service of the Department of the Environment). Tato environmentální informační služba MoE hraje klíčovou roli v poskytování environmentálních informací veřejnosti, školám a ostatním sférám.

Byl ustaven společný výbor (DoELG/DES Liason Committee), jehož základním cílem je pomáhat rozvoji koncepce udržitelného rozvoje tak, aby se stala součástí procesu vytváření osnov. Zařazování environmentální výchovy do osnov je záležitostí Ministerstva školství. MoE podporuje celou řadu iniciativ EV. Jedná se o konkrétní projekty EV.

Projekt " Zelené stromy" (Green Trees - 1996/97) s nadnárodní podporou Nadace pro environmentální výchovu v Evropě (The Foundation for Environmental Education in Europe).

Projekt Staňte se ekologickým badatelem: irští učitelé přírodopisu (Be an Environmental Scientist: Irish Science Teachers Association) podporovaný a financovaný v roce 1997 Asociací irských učitelů přírodních věd. V rámci tohoto projektu byly publikovány materiály pro sérii 12 seminářů pro další vzdělávání učitelů ekologie.

Projekt Školní výzkum obce (Local Area Schools Surveys) podporuje EPA. Jde o program povzbuzující studenty, aby se zaměřili na místní environmentální problémy a aby zkoumali míru environmentálního povědomí ve svém okolí.

Program Hlídač životního prostředí - Mezinárodní konference 1998 ( Caretaker of the Environment International Conference 1998). Úkolem "hlídačů" je podporovat environmentální vzdělání učitelů a studentů a výměnu zkušeností v evropském rozměru.

Environmentální vzdělávání je součástí osnov základní školy, které je na druhém stupni obsaženo v přírodopise, zeměpise a dalších předmětech. Národní rada pro osnovy a hodnocení (National Council for Curriculum and Assessment) v současné době tyto osnovy reviduje. Mimoškolní environmentální výchovu organizuje ENFO.

V místní správě jsou úředníci, kteří jsou odpovědni za problematiku životního prostředí. Jen někteří z nich mají příslušnou kvalifikaci.

Irsko nemá žádnou střešní organizaci pro nevládní organizace. Stát však podporuje, i finančně, environ-mentálně vzdělávací činnost NNO, a to prostřednictvím EPA a ENFO. ENFO též řídí síť středisek pro environmentální výchovu a ekologické poradenství. Tato střediska jsou financována z grantů MoE a místní správy.

Irsko nemá žádnou státní mediální ani propagační strategii. Ministerstvo pro životní prostředí a místní správu uskutečňuje vlastní kampaně zaměřené na veřejnou osvětu v oblasti životního prostředí. Jde například o kampaň proti odhazování odpadků 1996, "Náš dům", vydávání Zpravodaje, různé televizní programy, atd. MoE finančně podporuje zvyšování environmentálního povědomí veřejnosti ve spolupráci s ekologickými nevládními organizacemi a místní správou.

Poloha: jižní Evropa, poloostrov zasahující do středu Středozemního moře, severovýchodně od Tuniska.

Rozloha: 301.230 km2

Z toho pevnina: 294.020 km2

Voda: 7.210 km2

Aktuální problémy životního prostředí: znečištění ovzduší průmyslovými exhalacemi, především oxidem siřičitým; povrchové toky znečištěné průmyslovými a zemědělskými vlivy; kyselý déšť; nedostatky v odpadovém hospodářství

Populace: 56.782.748

Roční přírůstek: -0,08 %

Prům. dosažený věk: 78,38 roku

Státní zřízení: republika

Územní uspořádání: 20 regionů

Členství v mezinárodních organizacích: AfDB, AG (pozorovatel), AsDB, Australia Group, BIS, CCC, CDB, CE, CE (pozorovatel), CEI, CERN, EBRD, ECE, ECLAC, EIB, ESA, EU, FAO, G- 7, G-10, IADB, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IEA, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, LAIA (pozorovatel), MINURSO, MTCR, NACC, NAM (host), NATO, NEA, NSG, OAS (pozorovatel), OECD, OSCE, PCA, UN, UNAVEM III, UNCTAD, UNESCO, UNHCR, UNIDO, UNIFIL, UNIKOM, UNITAR, UNMOGIP, UNTSO, UPU, WCL, WEU, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 1,5 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 21.500 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 3,3 %, průmysl 33 %, služby: 63,7 %

V roce 1996 byla uzavřena dohoda Ministerstva školství a MoE o zajišťování environmentální výchovy včetně zřízení Výboru pro ekologickou výchovu a přijata směrnice Ministerstva školství k ekologické výchově ve školách a přehled principů environmentální výchovy:

- Protocollo d'intensa sull' educazione ambientale tra Ministero per l'Ambiente e Ministero della Pubblica Istruzione

- Circolare Min. N. 149, 17/4/96 sulle tematiche ambientali relative all' educazione ambientale

- Carta dei Principi per l'educazione ambientale orientata allo svilluppo sostenibile a consapevole.

Vláda přijala zákon č. 305 z 23 srpna 1989 o tříletých programech ochrany prostředí, který zahrnuje environmentální výchovu (součástí projektů na roky 1994 -1996 je program o prosazování environmentální osvěty a výchovy).

Vláda se připojila k následujícím mezinárodním projektům, úmluvám a dokumentům: ENSI, Školní ekologické iniciativy - projekt OECD (od r. 1984), Rezoluce Rady ES a ministrů školství k ekologické výchově (1988 a 1992), Úmluva o právech dítěte (1989), Agenda 21 a Deklarace z Ria, kapitola 36 (1992), Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí. Itálie se účastní projektu GLOBE.

MoE a Ministerstvo školství dohodou z roku 1996 vymezily své kompetence a zároveň společně ustavily Výbor pro ekologickou výchovu (1996), v němž jsou zastoupeny vedle obou ministerstev také university a nevládní organizace. Dle dohody Ministerstvo školství odpovídá za environmentální výchovu ve školách (začlenění do osnov, podpora EV od školských institucí na národní, regionální a místní úrovni, zajištění spolupráce se středisky ekologické výchovy, poskytnutí prostoru v pedagogickém tisku), MoE iniciuje vznik národní sítě středisek ekologické výchovy (Rete Nazionale di Laboratori i Centri Territoriali di educazione ambientale) a zřizuje následující pracoviště: Národní archív pro dokumentaci a výzkum environmentální výchovy a Observatoř pro výzkum a metodologii environmentální výchovy.

Kompetence jednotlivých resortů (MoE a Ministerstvo školství ) stanovuje kromě dříve popsaných dokumentů zákon č.349 z 8. července 1986, který v článku 1, odstavci 3 stanoví povinnost MoE šířit informace, provádět osvětu a zvyšovat povědomí veřejnosti, mj. prostřednictvím škol, ve spolupráci s Ministerstvem školství.

Na úřadech státní správy, s výjimkou správ národních parků, odborníci na EV nepracují. Národní parky mají výchovné pracovníky a zapojují se mj. i do dalšího vzdělávání učitelů. Pracovníci pro environmentální výchovu jsou i na pracovištích zřizovaných MoE (viz výše a dále v Národním dokumentačním středisku pro ochranu přírody).

Odpovědnost za vzdělávání pedagogů (pregraduální i postgraduální) není centrálně řešena, praxe v zajištění environmentální výchovy se na jednotlivých školách liší, chybí systematický přístup - environmentální výchova je výběrovou záležitostí. Další vzdělávání zajišťuje Národní institut pro další vzdělávání pedagogických pracovníků (IRRSAE) v rámci kursů studia životního prostředí.

Střešní nevládní organizace zodpovědná za koordinaci aktivit NNO v oblasti EV neexistuje. Aktivní v environmentální výchově je především WWF.

WWF provozuje několik středisek ekologické výchovy. Od r. 1993 iniciuje zakládání středisek ekologické výchovy MoE. Do r. 1998 jich bylo založeno přes 50, konečný plán je 100 (pokrytí všech provincií). Po tři roky financuje MoE provoz a projekty středisek na základě projektů předložených místní správou, většinou ve spolupráci s NNO či akademickými institucemi. Po třech letech předává odpovědnost včetně dalšího financování místní správě (první skupina středisek už takto byla předána, předpokládá se, že ne všechna zůstanou zachována).

Poloha: jihozápadní Evropa, na pobřeží Atlantského oceánu,

západně od Španělska

Rozloha: 92.391 km2

Z toho pevnina: 91.951 km2

Voda: 440 km2

Aktuální problémy životního prostředí: půdní eroze; znečištění ovzduší způsobené dopravou a průmyslovými emisemi; znečištění vod, zejména v pobřežních oblastech.

Populace: 9.927.556

Roční přírůstek: -0,07 %

Prům. dosažený věk: 75,66 roku

Státní zřízení: parlamentní demokracie

Územní uspořádání: 18 okresů a 2 autonomní regiony

Členství v mezinárodních organizacích: AfDB, Australia Group, BIS, CCC, CE, CERN, EBRD, ECE, ECLAC, EIB, EU, FAO, IADB, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IEA, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, LAIA (pozorovatel), MINURSO, MTCR, NACC, NAM (host), NATO, NEA, NSG, OAS (pozorovatel), OECD, OSCE, PCA, UN, UNAVEM III, UNCTAD, UNESCO, UNIDO, UNMIBH, UNMOP, UPU, WCL, WEU, WFTU, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 3,3 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 15.200 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 6 %, průmysl 36 %, služby 58 %

Portugalsko má několik dokumentů, které se týkají environmentální výchovy. Takovým právně závazným dokumentem na státní úrovni je například dohoda mezi MoE a Ministerstvem školství o environmentální výchově ve školství. Z pracovníků obou ministerstev byl sestaven zvláštní akční tým, který však nefunguje příliš dobře.

Existují též rámcové zákony, jako je Základní zákon o vzdělání a Rámcový zákon o ŽP (oba byly schváleny cca před 10 lety), které obsahují směrnice pro environmentální výchovu. Určují též strategii začlenění environmentální výchovy do osnov. Zásadní koncepce a definice vycházejí z relevantních mezinárodních dokumentů, úmluv a konferencí, jakými jsou například dokumenty z Tbiliské konference (1977), Bělehradská charta a Moskevská konference (1987). Portugalsko se účastní projektu GLOBE.

Portugalsko podepsalo Úmluvu o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právního ochraně v záležitostech životního prostředí a Úmluvě o právech dítěte.

V roce 1992 byl učiněn pokus vypracovat národní strategii environmentální výchovy a byl dokonce připraven dokument, který byl předán všem nevládním organizacím v oblasti ŽP, skupinám odborníků, učitelů, studentů, některým místním a státním úřadům. Tento dokument byl na neformální úrovni přijat, ale nevznikl z něj žádný závazný oficiální výstup. V té době došlo v Portugalsku ke změně vlády a vzniklá iniciativa nebyla dále využita.

V současné době se připravuje nových návrh strategie, který vychází z předchozích koncepcí a zahrnuje a zohledňuje nová fakta. Je zakládána síť center ekologické výchovy "Ecotecas", která mají poskytovat metodické a vědecké informace veřejnosti v celé zemi, ale též zajišťovat systém vzdělávání na místní úrovni především pro učitele a studenty.

Centra a jednotlivé projekty jsou financovány jak ze státního rozpočtu, tak i místní samosprávou (rozpočty měst a obcí). Cílem projektů je zapojit do národních i místních projektů environmentální výchovy co nejširší veřejnost a často i soukromé firmy.

Projekty se především zaměřují na vydávání informačních publikací, velkého množství nejrůznějších výukových materiálů, audiovizuálních pomůcek, knih, pracovních sešitů, her, hraček a ostatních školní výukových pomůcek.

Sdělovací prostředky projevují velký zájem o projekty environmentální výchovy, ale specifické pravidelné programy zatím neexistují. Ve sdělovacích prostředcích zatím proběhla řada osvětových kampaní zejména na téma odpadů (likvidace, zpracování a recyklace), ochrany přírody, ochrany lesů a oceánů, úspor vody a energií. V Portugalsku je vydáván měsíčník pro environmentální výchovu ve spolupráci soukromého vydavatele a Výzkumného ústavu pro životní prostředí. Tento institut dále vydává dva další bulletiny poskytující obecné informace o životním prostředí.

Poloha: střední Evropa, severně od Itálie a Slovinska

Rozloha: 83.850 km2

Z toho pevnina: 82.730 km2

Voda: 1.120 km2

Aktuální problémy životního prostředí: místní poškození lesních porostů erozí; půdní eroze způsobená zemědělskou činností; znečištění ovzduší způsobené emisemi z elektráren spalujících fosilní paliva a z průmyslových podniků; zne-čištění ovzduší způsobené tranzitní dopravou mezi severní a jižní Evropou

Populace: 8.133.611

Roční přírůstek: 0,05 %

Prům. dosažený věk: 77,31 roku

Státní zřízení: federální republika

Územní uspořádání: 9 států

Členství v mezinárodních organizacích: AfDB, AG (pozorovatel), AsDB, Australia Group, BIS, CCC, CE, CEI, CERN, EBRD, ECE, EIB, ESA, EU, FAO, G-9, IADB, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IEA, IFAD, IFC, IFRCS, ILO, IMF, IMO, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, MINURSO, MTCR, NACC (pozorovatel), NAM (host), NEA, NSG, OAS (pozorovatel), OECD, OSCE, PCA, PFP, UN, UNCTAD, UNDOF, UNESCO, UNFICYP, UNHCR, UNIDO, UNIKOM, UNITAR, UNMIBH, UNMOT, UNOMIG, UNTSO, UPU, WCL, WEU (pozorovatel), WFTU, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 2,1 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 21.400 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 1,5 %, průmysl 31,6 %, služby 66,9 %

Environmentální výchova je jedním ze 12 principů národního kurikula.

Vláda se připojila k následujícím mezinárodním projektům, úmluvám a dokumentům: ENSI, Školní ekologické iniciativy - projekt OECD (od r. 1984), Rezoluce Rady ES a ministrů školství k environmentální výchově (1988 a 1992), Úmluva o právech dítěte (1989), Agenda 21 a Deklarace z Ria, kapitola 36 (1992), Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí. Rakousko se účastní projektu GLOBE.

Ministerstvo školství a kultury a MoE založily v r. 1992 Fond ekologické výchovy. Společně financují Forum Umweltbildung, Fórum pro environmentální osvětu a vzdělávání, dříve ARGE Umwelterziehung.

Neexistuje závazná legislativní norma, která by ukládala resortům povinnost se zabývat EV.

Ministerstvo školství a kultury má vyčleněny dva pracovníky pro oblast environmentální výchovy, přičemž jeden z nich je koordinátorem projektu ENSI.

Přípravu učitelů zajišťují jednak pedagogické instituty (učitelé pro 1. stupeň), jednak university. Pro učitele prvního stupně je environmentální výchova zahrnuta v kursech pedagogiky a může být součástí závěrečných zkoušek. Pro učitele vyšších stupňů je vázána jen na určité obory (aprobace) a praxe se na jednotlivých universitách liší.

Do roku 1998 zajišťovala funkci střešní organizace nevládních organizací ARGE Umwelterziehung financovaná společně Ministerstvem školství a kultury a MoE. V r. 1998 došlo k reorganizaci a nástupnickou organizací se stalo Forum Umweltbildung, které obě ministerstva nadále společně financují.

Ministerstvo školství a kultury a MoE založily v r. 1992 Fond výchovy. Společně pravidelně financují Forum Umweltbildung. Ministerstvo školství vynakládá na granty pro environmentální výchovu 5 miliónů ATS (cca 12,5 mil. Kč) ročně (1995).

Střediska ekologické výchovy v našem smyslu v Rakousku neexistují. Existují specializované organizace pro environmentální výchovu - vedle Forum Umweltbildung jde o Institut pro aplikovanou ekologickou výchovu ve Štýrsku. Mimoto probíhá řada iniciativ přímo na školách (Rakousko bylo iniciátorem projektu ENSI - Ekologické školní iniciativy).

Poloha: jižní Evropa, na březích Egejského, Jónského a Středozemního moře, mezi Albánií a Tureckem

Rozloha: 131.940 km2

Z toho pevnina: 130.800 km2

Voda: 1.140 km2

Aktuální problémy životního prostředí: znečištění ovzduší a vod

Populace: 10.662.138

Roční přírůstek: 0,43 %

Prům. dosažený věk: 78,31 roku

státní zřízení:parlamentární demokracie, do r. 1974 monarchie

územní uspořádání: 51 prefektur a 1 samostatný region

členství v mezinárodních organizacích: Australia Group, BIS, BSEC, CCC, CE, CERN, EAPC, EBRD, ECE, EIB, EU, FAO, G- 6, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IEA, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, MINURSO, MTCR, NAM (host), NATO, NEA, NSG, OAS (pozorovatel), OECD, OSCE, PCA, UN, UNCTAD, UNESCO, UNHCR, UNIDO, UNIKOM, UNMIBH, UNOMIG, UPU, WEU, WFTU, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 3,7 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 13.000 USD (1996)

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 11 %, průmysl 25 %, služby 64 %

Řecko má národní strategii ochrany životního prostředí. Kompetence v oblasti environmentální výchovy se dělí mezi stát a správu jednotlivých krajů.

Řecko se účastní následujících projektů v oblasti EV: GLOBE, TALLOIRE, COMENIUS, LEONARDO.

V Řecku je za environmentální výchovu odpovědné Ministerstvo školství. Existuje zde oficiální státní strategie EV, která má za cíl implementovat prvky výchovy k péči o životní prostředí do osnov i do mimoškolních vzdělávacích aktivit. Tato strategie je zaměřena na základní i na střední školy, a to formou různých vzdělávacích přístupů. Finanční podpora pochází zejména ze zdrojů Evropské unie v rámci projektů podpory obcí. Zahrnuje nákup výukového materiálu, výrobu nových výukových materiálů, výroby software pro EV, organizování konferencí a pracovních seminářů o EV, vypracování pilotních studií aj.

Koordinátory EV v Řecku jsou Ministerstvo školství, MoE a Ministerstvo kultury. Tuto odpovědnost ukládá jednotlivým resortům zákon. Místní správa nezaměstnává (kromě výjimek mimořádně aktivních městských úřadů) žádné úředníky odpovědné za oblast životního prostředí. Ti pracují pouze v institucích ochrany přírody a v NNO.

Učitelé se účastní seminářů k EV organizovaných Ministerstvem školství. Školení ostatních odborníků není centrálně řízeno a probíhá v rámci programů nejrůznějších organizací.

Ministerstvo školství je spolu s pedagogickým institutem odpovědno za integraci prvků EV do vysoko- školských osnov.

V Řecku neexistuje žádná střešní organizace pro nevládní organizace. Stát podporuje aktivity a programy nevládních organizací v oblasti EV. Tato podpora není trvalou součástí státního rozpočtu a podmínkou je víceleté trvání projektu.

Řecko má síť deseti středisek environmentální výchovy a středisek ekologického poradenství. Všechny jsou státní a mají profesionální management. Tato střediska jsou financována Ministerstvem školství a jsou podrobována jeho interní inspekci.

Řecko má strategii public relations, kterou prakticky naplňuje Ministerstvo školství. Environmentální vzdělávání veřejnosti spočívá především ve výrobě environmentálních výukových materiálů a publikací. Existují i mediální programy na podporu EV, které jsou často iniciovány a financovány MoE.

Poloha: severní Evropa, na pobřeží Baltského moře, Botnického

zálivu, Kattegatu a Skagerraku, mezi Finskem a Norskem

Rozloha: 449.964 km2

Z toho pevnina: 410.928 km2

Voda: 39.036 km2

Aktuální problémy životního prostředí: kyselé deště kontaminující půdu a jezera; znečištění Severního a Baltského moře

Populace: 8.886.738

Roční přírůstek: 0,26 %

Prům. dosažený věk: 79,19 roku

Státní zřízení: konstituční monarchie

Územní uspořádání: 24 provincií

Členství v mezinárodních organizacích: AfDB, AG (pozorovatel), AsDB, Australia Group, BIS, CBSS, CCC, CE, CERN, EBRD, ECE, EIB, ESA, EU, FAO, G- 6, G- 8, G- 9, G-10, IADB, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IEA, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, MTCR, NACC (pozorovatel), NAM (host), NC, NEA, NIB, NSG, OECD, OSCE, PCA, PFP, UN, Rada bezpečnosti OSN (dočasně), UNAVEM III, UNCTAD, UNESCO, UNHCR, UNIDO, UNIKOM, UNMIBH, UNMOGIP, UNMOP, UNOMIG, UNPREDEP, UNTAES, UNTSO, UPU, WEU (pozorovatel), WFTU, WHO, WIPO, WMO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 2,10 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 19.700 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 2 %, průmysl 27 %, služby 71%

Švédsko má školský zákon z roku 1985 a osnovy environmentální výchovy pro povinnou i nepovinnou výuku. Státní strategie ekologické výchovy je obsažena v ekologických cílech.

Vláda podepsala Tbiliskou deklaraci z roku 1977, Deklaraci z Rio de Janiero a připojila se k Agendě 21, Úmluvě o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuská úmluva) a Úmluvě o právech dítěte. Švédsko se účastní projektu GLOBE.

Švédsko má decentralizovaný systém řízení. Místní úřady koordinují a plánují své environmentální aktivity s podporou Národní agentury pro vzdělání a Švédskou agenturou pro ochranu životního prostředí. Iniciativy pro tyto aktivity též přicházejí od MoE.

Odborníci na environmentální výchovu pracují v příslušných resortních agenturách, které jsou řízeny jednotlivými ministerstvy. Vzdělávání státních zaměstnanců v oblasti EV je zajišťováno prostřednictvím systémů environmentálního managementu.

Odpovědnost za zavádění environmentální výchovy do vzdělávání v rámci vysokoškolského systému mají samotné fakulty.

Každá organizace a firma je odpovědna za environmentální výchovu svých zaměstnanců.

Neexistuje žádná střešní organizace pro nevládní organizace.

Vláda poskytuje nevládním organizacím finanční podporu na environmentální výchovu, tyto fondy jsou zahrnuty do státního rozpočtu.

Odpovědnost za implementaci EV na místní úrovni a za její financování mají místní úřady.

Švédsko nemá žádnou obecnou oficiální mediální strategii, ani žádnou takovou koncepci v oblasti environmentální výchovy. I tak zařazují sdělovací prostředky zprávy z oblasti životního prostředí často do zpravodajství .

Poloha:západní Evropa, ostrovní stát zahrnující jednu šestinu Irska mezi Atlantickým oceánem a Sev. mořem, severozápadně od Francie

Rozloha: 244.820 km2

Z toho pevnina: 241.590 km2

Voda: 3.230 km2

Aktuální problémy životního prostředí: znečištění ovzduší emisemi oxidu siřičitého z elektráren; znečištění některých řek zemědělskými odpady a znečištění pobřežních vod širokou škálou vypouštěných a deponovaných odpadů v moři

Populace: 58.970.119

Roční přírůstek: 0,25 %

Prům. dosažený věk: 77,19 roku

Státní zřízení: ústavní monarchie

Územní uspořádání: země: Anglie, Skotsko, Wales; provincie: Severní Irsko,dále další členění na okresy a ostrovní provincie.

Členství v mezinárodních organizacích: AfDB, AG (pozorovatel), AsDB, Australia Group, BIS, C, CCC, CDB, CE, CERN, EBRD, ECA (přidružení), ECE, ECLAC, EIB, ESA, ESCAP, EU, FAO, G- 5, G- 7, G-10, IADB, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IEA, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM (pozorovatel), ISO, ITU, MTCR, NACC, NATO, NEA, NSG, OECD, OSCE, PCA, UN, Rada Bezpečnosti OSN, UNAVEM III, UNCTAD, UNFICYP, UNHCR, UNIDO, UNIKOM, UNOMIG, UNRWA, UNTAES, UNU, UPU, WCL, WEU, WHO, WIPO, WMO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 3,5 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 21.200 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 1,8 %, průmysl 31,4 %, služby 66,8 %

Strategie udržitelného rozvoje je integrální součástí britské politiky. Británie má komisi pro udržitelný rozvoj do jejíž kompetence patří podpora společných akcí ve všech společenských sférách a ve sféře ekonomické, které směřují ke společenskému konsensu v oblasti dalšího rozvoje.

V roce 1988 proběhla reforma školského systému. Od roku 1990 má Velká Británie první státní osnovy (National curriculum), které zajišťují obecný standard vzdělání. Do této doby existovaly pouze orientační osnovy. Totéž platilo o oblasti environmentální výchovy, která závisela na iniciativě učitelů. Od 60. let procházela EV jednotlivými vývojovými stádii, od diskuse v rámci školního vyučování přes aktivní výuku v životním prostředí až po komplexní výchovu a vzdělání zaměřenou na vlastní aktivity a dovednosti. V roce 1990 byla vydána Směrnice o osnovách číslo 7: environmentální výchova. Rozsah osnov kladl velké nároky na faktické znalosti učitelů i studentů. Ti společně s nevládními organizacemi a rodiči donutili vládu v roce 1994 zredukovat požadavky kladené na studenty. Environmentální výchova je zahrnuta do výuky biologie, zeměpisu a výuky technických předmětů, učitelé mají možnost se vzdělávat v mezioborovém studiu.

Velká Británie přistoupila k Úmluvě o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí a k Úmluvě o právech dítěte, účastní se projektu GLOBE.

Po podepsání Dokumentu o udržitelném rozvoji , Rio de Janiero 1992, ustavila vláda Kulatý stůl vzdělání a výchovy pro udržitelný rozvoj a doporučila environmentální výchovu na všech stupních škol. V roce 1996 byla vypracována Skotská strategie ekologické výchovy. Významným činitelem pro prosazování environmentální výchovy je Národní asociace pro ekologickou výchovu, což je sdružení učitelů všech typů škol. Asociace pořádá pravidelné konference, navrhuje praktické metody, vydává řadu materiálů a je otevřena všem zájemcům. V současné době vzniká tlak na zavedení samostatného povinného předmětu EV.

Školení ve státní správě i školení pracovníků ostatních mimovládních organizací zajišťuje na objednávku síť Fields Studies Centres (viz dále). Uživatelé těchto služeb hradí plnou komerční cenu.

Aktivity NNO v oblasti EV nejsou koordinované. Nevládních organizací, které působí v oblasti EV, je veliké množství (např. Wild Life Trust). Nevládní sféra prosazuje environmentální výchovu již 30 let, produkuje materiály, organizuje kampaně pro veřejnost. Tradičně jsou v britské společnosti nevládní občanská sdružení velmi populární a výborně pracují na místní úrovni, což je pro ekologii a environmentální výchovu všech vrstev obyvatelstva velmi důležité. Projekty jsou často finančně podporovány soukromou sférou (Shell, energetické firmy).

V Británii existuje síť center EV pod názvem Field Studies Centres (Centra pro praktická studia). Centra jsou pobytová i nepobytová a za své služby požadují plné ceny včetně režie. Tyto prostředky plně hradí školy, případně jsou ještě dotovány okresními pedagogickými institucemi a místní správou.

V Británii jsou sdělovací prostředky plně nezávislé a záleží pouze na nich, zda publikují či vysílají environmentální programy. Dokumentaristika a programy o přírodě a životním prostředí jsou nejen na vysoké úrovni, ale též velmi populární.

Poloha: jihovýchodní Evropa, na pobřeží Jaderského moře, mezi Bosnou a Hercegovinou a Slovinskem

Rozloha: 56.538 km2

Z toho pevnina: 56.410 km2

Voda: .128 km2

Aktuální problémy životního prostředí: znečištění ovzduší z hutní výroby a kyselé deště poškozují lesní porosty; znečištění pobřežních vod průmyslovým a komunálním odpadem; rozsáhlé škody a zničená infrastruktura v pohraničních oblastech jako důsledek války na Balkáně v počátku 90. let

Populace: 4.671.584

Roční přírůstek: 0,13 %

Prům. dosažený věk: 73,75 roku

Státní zřízení: presidentsko-parlamentní demokracie

Územní uspořádání: 21 okresů (žup)

Členství v mezinárodních organizacích: CCC, CE, CEI, EBRD, ECE, FAO, IADB, IAEA, IBRD, ICAO, ICRM, IDA, IFAD, IFC, IFRCS, IHO (dočasný člen), ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, NAM (pozorovatel), OSCE, UN, UNCTAD, UNESCO, UNIDO, UPU, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO (uchazeč)

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 4,4 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 4.500 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů:zemědělství 12 %, průmysl 24 %, služby 64 %

Chorvatsko nemá státní strategii EV. Strategie v oblasti ochrany životního prostředí připravuje MoE. Chorvatsko podepsalo řadu mezinárodních dohod: Rámcová úmluva o změně klimatu, Montrealský protokol, Vídeňská úmluva, Basilejská úmluva, Úmluva o právech dítěte (1989), Ramsarská úmluva, Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuská úmluva). Chorvatsko se účastní projektu GLOBE.

Chorvatsko nepřijalo žádný konkrétní zákon, který by vymezoval odpovědnost za EV. V ústředních orgánech státní správy nepracují specializovaní odborníci na environmentální výchovu. V roce 1996 byla iniciována a uskutečněna první chorvatská konference o environmentální výchově pro učitele. Organizátory byly Ministerstvo školství, MoE, záhřebská firma, která zpracovává komunální odpad a nevládní organizace. Hlavním závěrem této konference bylo rozhodnutí zahájit projekt dalšího environmentálního vzdělávání učitelů a ředitelů škol. Realizace projektu byla velmi efektivní a v dalších dvou letech se konalo 17 pracovních seminářů, kterých se účastnilo více než 700 škol. Hlavní ideou projektu bylo rozvíjet další vzdělávání učitelů v oblasti nových metod výuky (například interaktivní vyučování), ukázat co může dobrý ekologický projekt znamenat pro vztah školy a místní komunity a pro "image" školy. Organizátoři doufají, že získají finanční prostředky na další dva roky práce, což je velmi složité vzhledem k tíživé ekonomické situaci v zemi a též vzhledem k tomu, že ne všichni nadřízení úředníci tuto myšlenku podporují.

Zavádění EV do osnov vysokých škol je záležitostí jednotlivých fakult. Neexistuje ústřední koncepce environmentálního vzdělávání na vysokých školách.

V Chorvatsku není žádná střešní organizace pro NNO. V roce 1997 pracovalo v Chorvatsku cca 190 NNO zaměřených na oblast životního prostředí. Environmentálnímu vzdělávání a osvětě se věnuje například Chorvatská ekologická společnost (Hrvatsko ekološko drušstvo). Stát intenzivně podporuje vybrané NNO. Rozděluje velký objem prostředků (cca 1 mil. USD ročně) omezenému počtu NNO. NNO jsou sponzorovány celou řadou soukromých firem. Akce NNO v oblasti EV jsou dobře organizovány v rámci školní i mimoškolní činnosti. NNO jsou velmi známé a veřejnost se často účastní jejich aktivit.

Environmentální informační střediska pracují na úrovni nevládních a dobrovolných organizací. Neexistuje žádný systém akreditace. Střediska pouze předkládají zprávy o výsledcích své práce svým dárcům.

V Chorvatsku neexistuje žádná státní mediální politika ani strategie ve vztahu k EV. V novinách občas vycházejí relevantní články, stejně tak televize a rozhlas občas vysílají ekologické programy. Několik rozhlasových a televizních stanic vysílá týdenní ekologické programy, které jsou financovány firmou zřízenou hlavním městem Záhřebem, která se zabývá odpadovým hospodářstvím. Tato firma též sponzoruje veřejnou osvětovou kampaň, zaměřenou na EV.

Poloha: východní Evropa, na březích Baltského moře a Finského zálivu, mezi Litvou a Ruskem

Rozloha: 45.226 km2

Z toho pevnina: 43.211 km2

Voda: 2.015 km2

Aktuální problémy životního prostředí: ovzduší vážně znečištěné oxidem siřičitým z emisí elektráren na severovýchodě země spalujících fosilní paliva; kontaminace půdy a podzemní vody ropnými deriváty a chemikáliemi na původních základnách vojsk SSSR. V Estonsku se nachází více než 1400 přírodních i uměle vytvořených vodních ploch (jezer). Některá z nich jsou v zemědělských oblastech těžce znečištěna organickými polutanty, stejně tak jsou znečištěny i pobřežní vody

Populace: 1.421.335

Roční přírůstek: -0.99 %

Prům. dosažený věk: 68,52 roku

Státní zřízení: republika

Územní uspořádání: 15 okresů

Členství v mezinárodních organizacích: BIS, CBSS, CCC, CE, EBRD, ECE, EU (asociovaná země), FAO, IAEA, IBRD, ICAO, ICFTU, ICRM, IFC, IFRCS, IHO (dočasný člen), ILO, IMF, IMO, Interpol, IOC, ISO (korespondent), ITU, NACC, OSCE, PFP, UN, UNCTAD, UNESCO, UNMIBH, UPU, WEU (přidružený člen), WHO, WIPO, WMO, WTrO (uchazeč)

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 10 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 6.450 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů:zemědělství 7 %, průmysl 25 %, služby 68 %

Estonsko nemá státní program a strategii environmentální výchovy. Environmentální výchova je součástí státní strategie péče o životní prostředí. Estonsko je signatářem Agendy 21.

Odpovědnost za koordinování programů environmentální výchovy mají společně Ministerstvo školství, a MoE. V lednu 1999 bude Středisko mládeže pro volný čas (TELO) reorganizováno na Státní centrum pro environmentální výchovu při MoE.

Estonsko má řadu zákonů, které hovoří o nutnosti občanské aktivity v oblasti ŽP, ale žádný konkrétní resort za tuto aktivity nenese odpovědnost. V rámci své působnosti se problematikou zabývají především MoE a Ministerstvo školství.

Estonsko podepsalo Úmluvu o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí a k Úmluvě o právech dítěte. Estonsko se účastní projektu GLOBE.

Odpovědnost za školení státních úředníků v jednotlivých resortech nese MoE. Školení pravidelně probíhají.

V souladu se státní ekologickou politikou Estonska (státní strategie péče o životní prostředí) jsou všechny pedagogické instituce (university, pedagogické fakulty) odpovědny za aplikaci prvků EV v přípravě pedagogů. Ve státních osnovách je environmentální výchova zahrnuta jako povinné mezioborové téma. V praxi to znamená, že školy na všech úrovních jsou povinny zahrnout téma environmentální výchovy do školních osnov výuky jednotlivých předmětů).

V Estonsku neexistuje střechová organizace pro nevládní organizace. Stát podporuje programy environmentální výchovy nevládních organizací výběrovým způsobem (na základě vlastního posouzení kvality předloženého projektu). Tato podpora je pravidelně součástí státního rozpočtu a je přislíbena i pro rok 1999. Statistika podpory těchto programů není zpracovateli dostupná, ale jde o relativně vysokou míru finanční podpory.

Estonsko má několik center pro environmentální výchovu. Jedno centrum má celostátní působnost, ostatní (asi 6) pracují na místní úrovni. Financovány jsou ze státního či místního rozpočtu, částečně mají i vlastní příjmy. Činnost všech center zajišťují neziskové nevládní organizace. Personál center je tvořen především profesionálními pracovníky. Systém akreditace neexistuje.

Mediální politika a politika veřejných vztahů v oblasti životního prostředí je součástí státní strategie péče o ŽP. Sdělovací prostředky některé programy vytvářejí samy, na základě vlastní iniciativy, některé programy jsou připravovány a financovány MoE.

Poloha: střední Evropa, severozápadně od Rumunska

Rozloha: 93.030 km2

Z toho pevnina: 92.340 km2

Voda: .690 km2

Aktuální problémy životního prostředí: Počátkem roku 1996 popsala vládní studie 179 oblastí postižených znečištěním ovzduší, 54 oblastí s kontaminovanou půdou a 32 oblastí s kontaminovanou podzemní vodou. Studie předpokládala výdaje na příslušná opatření ve výši 350 mil. USD, ale státní rozpočet vyčlenil pro tento účel pouze 7 mil. USD.

Populace: 10.208.127

Roční přírůstek: -0,23 %

Prům. dosažený věk: 70,83 roku

Státní zřízení: republika

Územní uspořádání: 19 okresů, 20 městských okresů a 1 hlavní město

Členství v mezinárodních organizacích: Australia Group, BIS, CCC, CE, CEI, CERN, EBRD, ECE, EU (asociovaná země), FAO, G- 9, IAEA, IBRD, ICAO, ICFTU, ICRM, IDA, IFC, IFRCS, ILO, IMF, IMO, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, MINURSO, MTCR, NACC, NAM (host), NSG, OAS (pozorovatel), OECD, OSCE, PCA, PFP, UN, UNAVEM III, UNCTAD, UNESCO, UNFICYP, UNHCR, UNIDO, UNIKOM, UNMIBH, UNOMIG, UNU, UPU, WEU (přidružený partner), WFTU, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 4,4 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 7.400 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 7,2 %, průmysl 31,8 %, služby 61 %

V r. 1998 byla publikována maďarská strategie environmentální výchovy vzniklá ze společné iniciativy nevládních neziskových organizací. Ty vyvíjejí úsilí o přijetí strategie i vládou. Vláda vlastní strategii zatím nepřijala.

Vláda přijala Národní program životního prostředí, jehož součástí je Národní akční program ekologického zdraví. Dle názoru maďarských NNO (vysloveného ve zpracované strategii environmentální výchovy) není environmentální výchova v národním programu dostatečně zakotvena.

Maďarsko podepsalo následující mezinárodní dohody a dokumenty: Agenda 21 a Deklarace z Ria, článek 36, Úmluva o právech dítěte, Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuská úmluva).

Vzájemná komunikace a koordinace MoE a ministerstev školství a vnitra začala v r.1992. V současné době je však chybějící koordinace předmětem kritiky v publikované Maďarské strategii environmentální výchovy. Nejvýznamnější roli v pokroku v oblasti environmentální výchovy zatím sehrával Výbor pro životní prostředí parlamentu.

Maďarsko schválilo zákon o životním prostředí (Zákon LIII z r. 1995), paragraf 54, článek zní 1: "každý občan má právo získávat a rozšiřovat své znalosti o životním prostředí". Environmentální výchově a šíření informací je věnováno několik článků tohoto zákona (čl. 1 až 6). Dále existuje Národní kurikulum a Základní program výchovy v mateřské škole, které obsahují prvky EV.

Maďarská strategie environmentální výchovy neřeší problematiku pověřených pracovníků státní správy, specialisté pro výchovu a práci s veřejností jsou na správách národních parků. Maďarská strategie vyvozuje ze znění platných zákonů povinnost místní správy zajišťovat environmentální výchovu.

Zařazení EV do pregraduální přípravy posluchačů pedagogických škol není centrálně řešeno a závisí na vedení univerzit a institutů vzdělávajících učitele. Často (ale ne vždy, a ne pro všechny učitele) bývá zařazen kurs ochrana prostředí nebo studium životního prostředí. Vzdělávání všech budoucích učitelů v environmentální výchově je požadavkem Maďarské strategie environmentální výchovy.

V oblasti dalšího vzdělávání postupují práce na akreditaci postgraduálních kursů pro učitele, včetně kursů péče o životní prostředí. Ve většině institucí vyššího vzdělávání vznikla metodologická centra ekologické výchovy. Na dalším vzdělávání pedagogických pracovníků se významně podílejí NNO.

Vzdělávání dospělých má v Maďarsku dobrou tradici. Školení zahrnující problematiku životního prostředí mají více než dvacetiletou tradici. Organizuje je např. Společnost pro šíření vědeckých znalostí (TIT), Maďarské sdružení vědeckých a technických společností (MTESZ) a řada dalších nevládních organizací. Některá ministerstva mají své školicí instituty.

Centrální koordinační NNO neexistuje. Funguje však dobrá vzájemná koordinace NNO činných v oblasti environmentální výchovy (viz příprava Maďarské strategie ekologické výchovy). Nejvýznamnějšími organizacemi jsou Maďarská nadace environmentální výchovy, Maďarská společnost pro environmentální výchovu, Národní asociace výchovných center pro životní prostředí a ochranu přírody, Síť škol pro životní prostředí a Síť lesních škol.

Finanční podpora pro environmentální výchovu během posledního desetiletí výrazně vzrostla. Existují různé relevantní grantové programy a to jak na MoE, tak na Ministerstvu školství. Největším zdrojem je Ústřední fond pro životní prostředí. V roce 1997 bylo podle vyhlášky MoE vyčleněno 5 % na zvláštní podprogram pro environmentální výchovu a šíření informací. 70 miliónů forintů bylo rozděleno ve veřejném výběrovém řízení a 26 miliónů ve výběrovém řízení na výzvu velkým organizacím zabývajícím se environmentální výchovou. Objem prostředků je obdobně velký jako objem na podporu iniciativ v praktické ochraně přírody a prostředí. Průhlednost rozdělovacího procesu je předmětem kritiky v Maďarské strategii ekologické výchovy. Dalším zdrojem financování byly prostředky přidělené několika velkým organizacím Výborem pro podporu nevládních organizací maďarského parlamentu.

V 80. létech vznikla řada různých organizací zabývajících se prioritně environmentální výchovou. Následně některé z nich zřídily speciální zařízení srovnatelná s našimi středisky environmentální výchovy (např. tzv. lesní školy). Financování probíhá z ministerstev (viz výše), z nadací a z vlastní činnosti. V maďarských informačních střediscích při státních institucích poskytují často služby dobrovolnící z nevládních neziskových organizací.

Většina médií se problematice životního prostředí věnuje nesoustavně a příležitostně. Existují specializované časopisy. Z celostátních deníků se pravidelně ekologické problematice věnují tři: Magyar Nemzet, Népszabadság a Magyar Hírlap (mají i zvláštní tématické přílohy). V zemi působí okolo 100 žurnalistů, kteří se orientují na životní prostředí. Jsou sdruženi ve dvou profesních organizacích - Společnost ekologických žurnalistů a Sekce ekologických žurnalistů v Národní asociaci maďarských žurnalistů. Jiná organizace - Klub žurnalistů zabývajících se vědou - zahájil školicí program, jehož hlavním tématem je životní prostředí.

Poloha:severní Evropa, na březích Severního moře a Atlantického oceánu, západně od Švédska

Rozloha: 324.220 km2

Z toho pevnina: 307.860 km2

Voda: 16.360 km2

Aktuální problémy životního prostředí: znečištění vod; kyselé deště poškozující lesy a vodu četných jezer - ohrožení ryb; znečištění ovzduší vlivem dopravy

Populace: 4.419.955

Roční přírůstek: 0,44 %

Prům. dosažený věk: 78.23 roku

Státní zřízení: konstituční monarchie

Územní uspořádání: 19 provincií

Členství v mezinárodních organizacích: AfDB, AsDB, Australia Group, BIS, CBSS, CCC, CE, CERN, EBRD, ECE, EFTA, ESA, FAO, IADB, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IEA, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, MINURSO, MTCR, NACC, NAM (host), NATO, NC, NEA, NIB, NSG, OECD, OSCE, PCA, UN, UNAVEM III, UNCTAD, UNESCO, UNHCR, UNIDO, UNIFIL, UNMOP, UNPREDEP, UNTAES, UNTSO, UPU, WEU (přidružený člen), WHO, WIPO, WMO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 3,5 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 27.400 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 2,9 %, průmysl 34,7 %, služby 62,4 %

V roce 1974 byl zahájen Nordický program ekologické výchovy (DK, FI, N, SE) a norský parlament přijal klíčové cíle středoškolského vzdělávání, které musí mj. šířit ekologické porozumění a mezinárodní spoluodpovědnost. V roce 1991 Ministerstvo školství, výzkumu a církevních záležitostí formulovalo Národní strategii výchovy o životním prostředí, která zahrnuje celý systém od mateřských škol po vzdělávání dospělých. V roce 1993 Ministerstvo školství, výzkumu a církevních záležitostí a MoE společně vypracovaly instrukce k zajištění environmentální výchovy na regionální úrovni (ustavení kontaktních skupin). V témže roce proběhlo hodnocení norské strategie environmentální výchovy. Strategie výchovy pro životní prostředí a rozvoj ve výchovně- vzdělávacím sektoru na léta 1995 až 1998 byla připravena Ministerstvem školství, výzkumu a církevních záležitostí ve spolupráci s MoE a přijata v červnu 1995.

Tato strategie stanoví jednotlivým aktérům velmi konkrétní cíle - do r. 1998 např. 100 % proškolených učitelů na základních a středních školách, plány environmentální výchovy v 50 % obcí, revizi strategie na národní úrovni. Pro školní výchovu a vzdělávání jsou cíle dále rozpracovány v národním kurikulu z r. 1993, které klade velký důraz na interdisciplinární a eticky orientovanou environmentální výchovu. Celá jedna kapitola je věnována formování ekologicky uvědomělé lidské bytosti. V r. 1997 obě ministerstva ustavila Síť ekologické výchovy jako prostředek mezisektorové spolupráce.

Norsko se připojilo k následujícím mezinárodním úmluvám a dokumentům: ENSI, Školní ekologické iniciativy - projekt OECD od r. 1984, Rezoluce Rady ES a ministrů školství k ekologické výchově, 1988 a 1992, Úmluva o právech dítěte, 1989, Agenda 21 a Deklarace z Ria, kapitola 36, 1992, Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, MUVIN - Program ekologické výchovy v severských zemích na 90. léta. Norsko se účastní projektu GLOBE.

Za koordinaci EV v Norsku odpovídají Ministerstvo školství a MoE. Odpovědnost a cíle jednotlivých ministerstev v oblasti životního prostředí a rozvoje byly poprvé deklarovány v parlamentní Bílé knize č. 46 (1988/1989) v reakci na zprávu Světové komise pro životní prostředí a rozvoj.

Pro zlepšení koordinace a usnadnění komunikace mezi jednotlivými resorty byla ustavena meziresortní pracovní skupina SMIS. Po dvou letech její práce se však ukázalo, že představy jejích členů o vlastní roli v oblasti EV se natolik rozcházejí, že dialog ztratil konstruktivní prvek. Proto dnes MoE a Ministerstvo školství pracují na novém modelu spolupráce a vyjasnění kompetencí na všech úrovních (národní, regionální, lokální, projektová).

Novým impulsem je Síť ekologické výchovy z r. 1997, jejímž sekretariátem se stalo Národní středisko pro výchovně-vzdělávací zdroje. Mezi oběma resorty je vymezena dělba rolí od centrální po místní úroveň.

 Jako příklad dělby rolí na centrální úrovni lze uvést následující schéma.

Ministerstvo školství stanovuje, jak mají být aktivity environmentální výchovy adaptovány ve školském systému,zajišťuje, aby ekologická témata byla zahrnuta do učebních plánů,zapojuje a smluvně zavazuje profesionální instituce k zajištění výzkumu a rozvoje EV,koordinuje školení pracovníků v environmentální výchově na regionální úrovni,stanoví požadavky na zprávy o stavu environmentální výchovy,hodnotí a testuje činnosti.

Instituce vzdělávající učitele zajišťují environmentální výchovu učitelů

Národní centrum pro výchovně-vzdělávací zdroje zajišťuje přípravu odpovídajících vzdělávacích materiálů

MoE vytváří informační materiály o celostátních ekologických tématech,aktualizuje národní zprávy o stavu ŽP,vytváří směrnice k prioritám environmentální výchovy pro regionální úroveň,zajišťuje, aby šíře ekologických témat byla adekvátně pokryta,navrhuje priority potřebné pro dobrou péči o životní prostředí,podporuje Ministerstvo školství v meziministerských programech environmentální výchovy a ve vývoji projektů národního a mezinárodního významu,má primární zodpovědnost za dostupnost ekologických informací a argumentů pro školský systém.

Na regionální úrovni jsou dále vytvořeny kontaktní skupiny, jejichž sekretariátem jsou školské úřady a které zahrnují další aktéry, včetně zástupce regionální agentury životního prostředí.

Další resorty přispívají k environmentální výchově dílčím způsobem . Na Síti ekologické výchovy z r. 1997 se dále účastní Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo ropy a energie, Ministerstvo rybářství, Ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí, Ministerstvo místní správy a práce, Ministerstvo kultury. Aktivní v environmentální výchově je také např. Norská národní komise pro UNESCO.

Od roku 1988 je na Ministerstvu školství, výzkumu a církevních záležitostí jeden pracovník na plný úvazek pro otázky životního prostředí a rozvoje. V Národním středisku pro výchovně-vzdělávací zdroje jsou pracovníci zajišťující funkci sekretariátu Sítě ekologické výchovy (od r. 1997). Na úrovni každého regionu jsou od r. 1990-1991 v rámci školského úřadu ustaveni tři instruktoři, jejichž úkolem je napomáhat v environmentální výchově při dalším vzdělávání pedagogických pracovníků. Na úrovni místní samosprávy jsou ustanoveni pracovníci koordinující Místní Agendu 21.

Od roku 1988 byl každoročně publikován aktuální parlamentní tisk věnovaný strategii péče o životní prostředí a rozvoje. Z tohoto materiálu vznikala pravidelně publikace s názvem Zelená kniha, která obsahovala přehled podporovaných aktivit v oblasti ŽP a také v oblasti EV v rámci každého státního resortu vč. Ministerstva školství. V roce 1992 tvořila rozpočtová kapitola EV na Ministerstvu školství celkem 15 milonů NOK (t.j. cca 60 mil. Kč) v následující rozpočtové skladbě: 7 % administrace programu, 9 % podpora regionální a místní koordinace EV, 23 % místní centra EV vč. školení učitelů základních škol a nižších stupňů škol středních, 24 % podpora vzdělávání učitelů středních škol, 10 % podpora mezinárodní spolupráce a 27 % podpora konkrétních národních projektů EV. V tomtéž roce alokovalo MoE cca 3 mil. NOK (t.j. cca 12 mil. Kč) pro školní programy EV. Ostatní ministerstva taktéž vyčleňují určité prostředky na EV v rámci svého resortu.

Pro regionální školské úřady byli vyškoleni instruktoři environmentální výchovy. Všechny čtyři norské university a zemědělská vysoká škola poskytují kvalifikaci v oborech zaměřených na životní prostředí. Asociace pro vzdělávání dospělých mají dlouhou tradici i v oblasti environmentální výchovy. Existuje mj. Ekologická škola pro politiky, která nabízí pracovníkům řídící sféry na místní úrovni odborný pohled na ekologické problémy. Toto školení absolvovalo do r. 1994 asi 60 obcí. Bílá kniha z r. 1988/89 i strategie z r. 1995 stanoví, že vzdělávání pracovníků samospráv a místních politiků má vysokou prioritu.

Od roku 1992 všichni studenti pedagogických oborů absolvují předmět příroda, společnost a životní prostředí. To platí i pro budoucí učitele v předškolní výchově (předmět přírodní vědy a ekologická výchova). Environmentální výchova je vedle toho integrována do dalších relevantních předmětů - např. ve společenských vědách a v přírodních vědách. Řada učitelů navíc absolvuje speciální kurs environmentální výchovy v rozsahu 1/2 nebo 1 roku.

V letech 1991 až 1993 prošlo 40-hodinovými školicími kursy výchovy k udržitelnému rozvoji v rámci dalšího vzdělávání 80 % učitelů středních škol a 25 % učitelů základních škol. Do roku 1998 to má být 100 % učitelů základních a středních škol.

V roce 1994 byly vytvořeny osnovy pro celý školský sektor. V těchto osnovách je environmentální výchova jednak interdisciplinární, jednak je jí věnován předmět lidé v přírodě. Ministerstvo školství specifikuje obsah a rámec předmětu, na krajské a místní úrovni se pak tyto programy doplňují a konkretizují podle místních potřeb. Základní školy patří pod místní správu a tak jsou místní úřady odpovědny za další vzdělávání učitelů na základních a nižších stupních středních škol, střední školy náleží do kompetence krajů , a tak jsou krajské správy odpovědny za vzdělávání učitelů středních škol. 40 % nákladů za ekologické vzdělávání učitelů středních škol hradí Ministerstvo školství. Výzkum provádějí vysoké školy a jejich výzkumné ústavy. Důležitým aspektem environmentální výchovy na školní úrovni je zakládání sítě škol a spolupráce mezi nimi v nejrůznějších národních projektech (ochrana jezer, domácí ekologie, solární energie, lesy, monitorování kvality vody, atd.).

Všechny čtyři norské university a zemědělská vysoká škola poskytují kvalifikaci v oborech zaměřených na životní prostředí. Existují mj. obory ekologická technologie, ekologická geologie... Zvláštní pozornost je věnována environmentální výchově a vzdělávání inženýrů. Ta je prioritou v rámci nového rámcového plánu vzdělávání inženýrů. Asociace pro vzdělávání dospělých mají dlouhou tradici i v oblasti environmentální výchovy.

V roce 1987 byl ustaven výbor složený ze zástupců mnoha významných NNO v Norsku. Tato střechová iniciativa dostala název Kampaň za životní prostředí a rozvoj. Jejím úkolem bylo popularizovat a informovat o zprávě Světové komise pro životní prostředí a rozvoj. Tento výbor sehrál významnou roli při pozitivním ovlivňování veřejného mínění v oblasti ŽP a tím nepřímo připravil půdu pro rozvoj programů EV. Od roku 1988, kdy odpovědnost za EV oficiálně převzalo Ministerstvo školství, ztratil výbor přímý politický vliv, zůstává mu však role střechové organizace, zprostředkující finanční podporu. Nevládním organizacím je přikládán veliký význam především v oblasti spolupráce se školami na místní úrovni. Velké nevládní organizace (např. Norská společnost pro ochranu přírody) dostávájí podporu od MoE i od Ministerstva školství - podle zaměření jednotlivých programů. Podle informací Ministerstva školství patří jmenovaná Společnost pro ochranu přírody mezi nejaktivnější NNO s národní působností v oblasti EV. Mezi dalšími jsou jmenovány Norský Červený kříž, Norské sdružení lesního hospodářství, Budoucnost v našich rukou a Alternativní budoucnost.

Centra environmentální výchovy ve smyslu našeho pojetí v Norsku neexistují.

Poloha: střední Evropa, jižně od Polska

Rozloha: 48.845 km2

Z toho pevnina: 48.800 km2

Aktuální problémy životního prostředí: znečištění ovzduší

z metalurgické výroby; kyselé deště poškozující lesy

Populace: 5.392.982

Roční přírůstek: 0,08 %

Prům. dosažený věk: 73,19 roku

Státní zřízení: parlamentní demokracie

Územní uspořádání: 4 kraje dále rozdělené na okresy

Členství v mezinárodních organizacích: Australia Group, BIS, BSEC (pozorovatel), CCC, CE (host), CEI, CERN, EBRD, ECE, EU (uchazeč), FAO, IAEA, IBRD, ICAO, ICFTU, ICRM, IDA, IFC, IFRCS, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Intelsat (uživatel), IOC, IOM, ISO, ITU, NACC, NSG, OSCE, PCA, PFP, UN, UNAVEM III, UNCTAD, UNESCO, UNIDO, UNTAES, UPU, WEU (přidružený člen), WFTU, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 5,9 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 8.600 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 5,2 %, průmysl 39,4 %, služby 55,4 %

Slovenská republika má Koncepci environmentální výchovy a vzdělávání, přijatou v r. 1997 a Programové prohlášení vlády SR (NS SR č. 1969/1995). Celková státní environmentální koncepce je formulována ve Strategii, zásadách a prioritách státní environmentální politiky a Národním akčním environmentálním programu. Přijetí celkové koncepce předcházela příprava a schválení řady dílčích dokumentů z nichž většina byla přijata nedávno: Koncepce rozvoje ekologického výzkumu a vzdělávání (MŽP SR, 1991), Strategie výchovy k ochraně přírody (MŽP SR, 1997), Koncepce environmentální výchovy na školách (MŠ SR, 1997), Akční plán pro prostředí a zdraví obyvatel SR (MZd SR), Environmentální výchova a vzdělávání v podmínkách kulturně - osvětových zařízení (MK SR), Koncepce vzdělávání ve státní správě (MV SR, 1997) a Strategie environmentální výchovy z pozice nevládních organizací (schválené zástupci NNO v r. 1992)

Slovensko se připojilo k Agendě 21 a k Úmluvě o právech dítěte. Před rokem 1993 se Slovensko připojilo k řadě mezinárodních dohod v rámci bývalého společného státu se stávající Českou republikou.

Slovenská agentura životního prostředí zřízená MŽP SR (dále SAŽP) monitoruje stav ŽP a věnuje se mimoškolní EV. Za zavádění EV do osnov školního systému je odpovědné Ministerstvo školství.

Při MŽP pracuje meziresortní rada pro ekologickou výchovu (zřízena 26.6.1995), která koordinuje a kontroluje naplňování koncepce environmentální výchovy. Tato rada by měla být výhledově transformována na Ústřední radu pro EV jako subkomisi Rady vlády SR pro udržitelný rozvoj. Kompetence jednotlivých resortů neupravuje žádný specifický právní dokument.

V rámci resortu MŽP SR je přikládán velký význam osvětovému potenciálu informačních středisek SAŽP, Správy národních parků SR, Správy slovenských jeskyň, Geologické službě SR a Slovenskému hydrometeorologickému ústavu. Na okresních úřadech (odborech životní prostředí) není systemizované funkční místo se zaměřením na EV, tuto koncepční a systémovou oblast suplují vedoucí referátů, což vláda SR považuje za neúnosné.

Největší důraz je kladen na předškolní a školní EV. Za doplňující prvek je považována mimoškolní EV s důrazem na její dopad na širokou veřejnost. Velký význam přikládá slovenská vláda environmentálnímu vzdělávání zaměstnanců státní správy.

Příprava zaměstnanců státní správy a jejich vzdělávání v oblasti životního prostředí probíhalo donedávna podle nařízení vlády SR č. 163/1992 Sb. Vzdělávací aktivity zabezpečovalo MŽP SR prostřednictvím SAŽP. Vzdělávací program byl zakončen zkouškou před komisí MŽP SR a týkal se přednostů okresních a obvodních úřadů, zaměstnanců na úseku územního plánu, státní stavební správy, ochrany přírody a krajiny, odpadového hospodářství, ochrany a čistoty ovzduší a kvality vod a jejich racionálního využívání.

V současné době toto vzdělávání probíhá podle nařízení vlády SR č. 157/1997 Sb. v rámci zřízeného adaptačního přípravného studia pro úsek ochrany a tvorby životního prostředí. Studium zahrnuje teoretickou a praktickou část. Cílová skupina se rozšířila o pracovníky Slovenské inspekce životního prostředí.

Za systematické vzdělávání v ostatních organizacích mimo státní správu (především v podnikatelské sféře) není přímo odpovědna žádná vzdělávací instituce. Většinu aktivit v této oblasti přebírají Domy techniky, podnikové vzdělávací instituce, sdružení a malé podnikatelské subjekty. Jejich projekty se zaměřují převážně na vlastní zaměstnance, ale na komerčním základě poskytují i školení pro odbornou veřejnost. V průmyslové sféře se rozvíjí aktivita Odpovědná péče, zaměřená na systémy managementu pro zdraví, bezpečnost a prostředí. Velký význam v oblasti vzdělávání podnikatelské sféry má Slovenské centrum čistší produkce, Centrum prevence znečištění a Vzdělávací a poradenské centrum VSŽ, a.s.

Za integraci prvků EV do osnov přípravy pedagogů nese odpovědnost Ministerstvo školství a jednotlivé univerzity. Obory environmentálního vzdělávání existují na 13 fakultách vysokých škol (bakalářské studium, magisterské studium a inženýrské studium). Přírodovědecká fakulta Univerzity Mateja Bela v Bánské Bystrici zavedla bakalářský studijní obor "environmentální výchova", Fakulta výrobních technologií Technické univerzity v Prešově zřídila obor zaměřený na podnikovou ekologii. Ministerstvo školství vypracovalo učební osnovy Environmentální výchova na základních a středních školách (Environmentální minimum), které jsou platné od 1. září 1996.

Na Slovensku neexistuje střešní organizace pro činnost nevládních organizací v oblasti environmentální výchovy. Prostředky pro finanční podporu EV jsou každoročně součástí státního rozpočtu a nevládní organizace mohou žádat o jejich přidělení v rámci svých projektů. Mezi nejaktivnější organizace s orientací na oblast EV patří Slovenský svaz ochránců přírody a Strom života. Významný vliv v oblasti EV má Slovenský Červený kříž

Ve Slovenské Republice pracují tři střediska pro ekologickou výchovu zřízená SAŽP, dále existuje síť center, které byly zřízeny nadacemi a jinými nevládními organizacemi. Finanční zdroje center zřízených státem (SAŽP) pocházejí z prostředků Státního fondu ŽP a ze sponzorských příspěvků. NNO získávají finance od nadací, ze zahraničních grantů a ze státních dotací na podporu projektů nevládních organizací.

Převážná část hromadných sdělovacích prostředků se věnuje problematice životního prostředí nesystematicky. Mezi hlavní problémy patří nezájem o tento druh pořadů a nedostatek financí. V roce 1990 vypracovalo MŽP SR pro Slovenskou televizi projekt "enviroprogramů", z něhož se však realizovala pouze menší část. V současnosti existuje ve studiu STV Bánská Bystrica samostatná tvůrčí skupina, která se zabývá otázkami životního prostředí a pravidelně připravuje "Magazín o životním prostředí", který je však zařazen do málo atraktivního vysílacího času. MŽP SR vypracovalo na teoretické úrovni speciální mediální politiku pro oblast životního prostředí.

Poloha: střední Evropa, východně od Francie

Rozloha: 41.290 km2

Z toho pevnina: 39.770 km2

Voda: 1.520 km2

Aktuální problémy životního prostředí: znečištění ovzduší vlivem dopravy a lokál. emisních zdrojů; kyselý déšť; znečištění vod používáním zem. hnojiv, pokles biodiverzity

Populace: 7.260.357

Roční přírůstek: 0,22 %

Prům. dosažený věk: 78,88 roku

Státní zřízení: federální republika

Územní uspořádání: 26 kantonů

Členství v mezinárodních organizacích: AfDB, AG (pozorovatel), AsDB, Australia Group, BIS, CCC, CE, CERN, EBRD, ECE, EFTA, ESA, FAO, G- 8, G-10, IADB, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IEA, IFAD, IFC, IFRCS, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, MTCR, NAM (host), NEA, NSG, OAS (pozorovatel), OECD, OSCE, PCA, UN (pozorovatel), UNCTAD, UNESCO, UNHCR, UNIDO, UNITAR, UNMIBH, UNMOP, UNMOT, UNOMIG, UNPREDEP, UNTAES, UNTSO, UNU, UPU, WCL, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: -0,4 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly):23.800 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 2,8 %, průmysl 31,1 %, služby 66,1 %

V roce 1980 byl zpracován první přehled stavu environmentální výchovy ve Švýcarsku. Veřejnosti byl zpřístupněn až v r. 1985 po intervenci WWF. Přelomový byl rok 1988, kdy mj. konference ministrů školství jednotlivých kantonů přijala politické prohlášení a doporučení k environmentální výchově. Všeobecně je však stále zajištění environmentální výchovy na centrální úrovni hodnoceno jako nedostatečné.

Vláda se připojila k následujícím mezinárodním projektům, úmluvám a dokumentům: ENSI, Školní ekologické iniciativy - projekt OECD (od r. 1984), Úmluva o právech dítěte (1989), Agenda 21 a Deklarace z Ria, kapitola 36 (1992), Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuská úmluva). Švýcarsko se účastní projektu GLOBE.

Federální vláda zajišťuje environmentální výchovu veřejnosti a vybraných cílových skupin prostřednictvím Úřadu pro životní prostředí, les a krajinu (BUWAL). Ministerstvo školství na celostátní úrovni neexistuje a pravomoci mají Ministerstva školství 26 kantonů. Vrcholným školským orgánem ve Švýcarsku je výroční konference ministrů školství. Ta v roce 1988 poprvé svolala celošvýcarskou konferenci o environmentální výchově ve školách. Politické prohlášení a doporučení k ekologické výchově z konference ministrů školství z jednotlivých kantonů 1988 ukládá povinnost zabývat se EV.

Na konci roku 1994 provozovalo nebo podporovalo 7 z 26 kantonů regionální konzultační střediska pro environmentální výchovu. Vzdělávání zaměstnanců státní a místní správy je součástí systému vzdělávání dospělých, odpovědnost nese Úřad pro životní prostředí, les a krajinu (BUWAL). Totéž platí pro vzdělávání pracovníků v ostatních organizacích.

V roce 1988 bylo svoláno první sympozium k EV Pedagogickým institutem University v Bernu. Předmět Ekologická výchova je samostatně vyučován na 2 z 9 švýcarských universit. Ve většině kantonů se začaly z iniciativy učitelských asociací rozvíjet aktivity v rámci postgraduálního vzdělávání pedagogů a postupně se vyvíjely v profesionální systém. Účast je dobrovolná. Od r. 1988 existují systematičtější iniciativy v oblasti environmentální výchovy (na základě výzkumu z r.1986-87) v některých kantonech. Do r. 1993 byly ustaveny pracovní skupiny pro environmentální výchovu ve 14 z 26 kantonů a 11 z 21 sledovaných kantonů nabídlo školení v EV.

Nadace ekologické výchovy, založená v roce 1994, podporovaná vládou, koordinuje na národní úrovni činnost nevládních neziskových organizací v oblasti EV. Nadace ekologické výchovy má koordinační a metodicky podpůrnou

roli a je financována federální vládou. Na konci roku 1994 provozovalo nebo podporovalo 7 z 26 kantonů regionální konzultační střediska pro EV. WWF a Švýcarská liga ochrany přírody v 70. letech založily tři střediska EV která nabízejí různé služby školám. V průběhu dalších let přibylo několik dalších středisek (např. ve všech velkých městech - Basileji, Bernu, Lucernu a Curychu). Na konci roku 1994 provozovalo nebo podporovalo sedm z 26 kantonů profesionální regionální konzultační střediska pro EOVV.

Poloha:stát na rozhraní evropského a asijského kontinentu, na pobřeží Černého, Egejského a Středozemního moře, mezi Bulharskem, Gruzií, Řeckem a Sýrií

Rozloha: 780.580 km2

Z toho pevnina:770.760 km2

Voda: 9.820 km2

Aktuální problémy životního prostředí: znečištění vod vlivem vypouštění chemických látek a detergentů; znečištění ovzduší především v oblastech městských aglomerací; odlesňování; znečištění moře ropnými látkami vlivem intenzivní lodní dopravy v oblasti Bosporu

Populace: 64.566.511

Roční přírůstek: 1,6 %

Prům. dosažený věk: 72,82 roku

Státní zřízení: republiková parlamentní demokracie

Územní uspořádání: 80 provincií

Členství v mezinárodních organizacích: AfDB, AG (pozorovatel), AsDB, Australia Group, BIS, CCC, CE, CERN, EBRD, ECE, EFTA, ESA, FAO, G- 8, G-10, IADB, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IEA, IFAD, IFC, IFRCS, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, MTCR, NAM (host), NEA, NSG, OAS (pozorovatel), OECD, OSCE, PCA, UN (pozorovatel), UNCTAD, UNESCO, UNHCR, UNIDO, UNITAR, UNMIBH, UNMOP, UNMOT, UNOMIG, UNPREDEP, UNTAES, UNTSO, UNU, UPU, WCL, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 7,2 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 6.100 USD (1996)

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 15 %, průmysl 28,4 %, služby 56,6 %

Turecko má státní strategii environmentální výchovy zahrnutou v "Národním akčním plánu pro životní prostředí" (NEAP, National Environment Action Plan). Tento plán připravuje Státní plánovací organizace ve spolupráci s MoE. Tento akční plán ukládá odpovědnost za EV jednotlivým ministerstvům a určuje role soukromého sektoru, nevládních organizací a universit.

Vláda Turecka nepodepsala žádné mezinárodní dohody v oblasti životního prostředí. Existují však některé regionální programy, kterých se Turecko účastní, jako například Ekologický program pro Černé moře (Black Sea Environment Programme), Akční plán pro středozemní oblast (Mediterranean Action Plan).

MoE bylo založeno na základě vládního nařízení v roce 1961. Podle téhož nařízení je toto ministerstvo pověřeno povinností vykonávat činnosti směřující ke zvyšování veřejného environmentálního povědomí. MoE koordinuje velké množství programů EV. Koordinační protokol byl podepsán Ministerstvem školství a MoE v roce 1983. Podle tohoto protokolu mají obě ministerstva přispívat ke zvýšení ekologického povědomí učitelů a studentů. V rámci tohoto protokolu jsou organizovány kurzy, realizovány ekologické programy, různé soutěže, semináře, schůze a konference.

Turecko má zákon o ochraně životního prostředí. Environmentální výchova je jednak zakotvena v tomto zákoně, a jednak je institucionalizována zvláštním nařízením MoE.

V současné době se připravuje nová institucionální struktura školního a mimoškolního vzdělávání, která by měla zaručit efektivnější environmentální výchovu a vzdělávání. Environmentální povědomí veřejnosti bude posíleno lepší strukturalizací, tedy specifickým zaměřením na různé skupiny obyvatelstva, a to podle věku, pohlaví, sociálního postavení, úrovně vzdělání a kulturní charakteristiky. Zohledněna bude také forma, funkce a úroveň jednotlivých vzdělávajících organizací. Pilotní projekty budou institucionalizovány a rozšířeny. Bude zaveden mechanismus pro pravidelné vzdělávání pedagogů.

Ve vládních úřadech, ve státní správě i v místní správě pracují odborníci na životní prostředí. Úředníci státní správy a samosprávy jsou školeni v oblasti životního prostředí. Školení je v kompetenci MoE, které zajišťuje školitele i učební pomůcky a informační materiály.

Zaměstnanci různých institucí jsou školeni v otázkách životního prostředí v kurzech, které organizují zaměstnavatelé. Učební materiály, pomůcky, a učitele zajišťuje MoE.

Odpovědnost za zavádění EV do osnov je plně v kompetenci Ministerstva školství a Rady pro vysoké školství.

Ústřední nevládní organizace v Turecku jsou: Nadace pro boj s erozí a pro zalesnění (TEMA, Foundation for Combatting Erosion and Afforestation), Nadace ochrany životního prostředí (CEVKO, The Environmental Protection Foundation), Společnost pro ochranu životního prostředí (DHKD, The Society for Protection of Environment), Nadace na ochranu environmentálních a kulturních statků (The Foundation for Protection of Environmental and Cultural Assets), Společnost pro ochranu životního prostředí a výzkum (The Society for Environmental Protection and Research), Společnost pro ekologické dobrovolníky (Society for Environmental Volunteers).

Předkladatelé projektů mají možnost žádat finační příspěvek ze státního rozpočtu.

V Turecku neexistují žádná environmentální informační střediska, ale NNO se snaží zvyšovat environmentální povědomí veřejnosti. Tomu napomáhá i mediální politika zaměřená na oblast životního prostředí. MoE finančně podporuje vysílání pořadů a zpravodajství s tématikou životního prostředí. Tyto aktivity jsou financovány z Fondu pro prevenci znečišťování životního prostředí (Evironmental Pollution Prevention Fund).

Poloha: Oceánie, kontinent mezi Indickým oceánem a Jižním Pacifikem

Rozloha: 7.686.850 km2

Z toho pevnina: 7.617.930 km2

Voda: 68.920 km2

Aktuální problémy životního prostředí: půdní eroze způsobená extenzívní zemědělskou činností, rozvojem průmyslu, urbanizací a primitivními zemědělskými postupy nárůst zasolenosti půd vlivem používání nekvalitní vody; desertifikace; ohrožení mnoha původních druhů živočichů a rostlin zemědělskou činností; poškozování největšího korálového útesu na světě "Great Barrier Reef" na severovýchodním pobřeží lodní dopravou a turistikou; omezené zdroje pitné vody

Populace: 18.613.087

Roční přírůstek: 0,93 %

Prům. dosažený věk: 79,89 roku

Státní zřízení: federální parlamentní stát

Územní uspořádání: 6 států a 2 teritoria

Členství v mezinárodních organizacích: AG (pozorovatel), ANZUS, APEC, AsDB, Australia Group, BIS, C, CCC, CP, EBRD, ESCAP, FAO, G- 8, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IEA, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, MTCR, NAM (host), NEA, NSG, OECD, PCA, Sparteca, SPC, SPF, UN, UNCTAD, UNESCO, UNFICYP, UNHCR, UNIDO, UNITAR, UNTSO, UNU, UPU, WFTU, WHO, WIPO, WMO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 3,3 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 21.400 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 4 %, průmysl 31 %, služby 65 %

Austrálie nemá jednotný program ani strategii environmentální výchovy. Jednotlivé státní strategie se soustřeďují na dílčí problémy: změna podnebí, ekologicky udržitelný rozvoj, biodiverzita, environmentální management atd.

Legislativa v jednotlivých oblastech problematiky životního prostředí (odpady, environmentální výchova, ekol. standardy průmyslové výroby, atd.) je v kompetenci států a místní správy. Společenství (Commonwealth) je odpovědno za projekty národního a mezinárodního významu.

Strategií vlády je podporovat rozvoj environmentální výchovy ve všech společenských oblastech prostřednictvím místních vládních úřadů po celé Austrálii. Environmentální výchova je zaměřena kromě školní environmentální výchovy na projekty místní správy a konkrétní projekty různých ostatních subjektů (podnikatelé, NNO) na všech úrovních v ostatních oblastech (územní plánování, programy výchovy spotřebitelů, atd.)

Fond národního dědictví (National Heritage Trust) je program pro financování dlouhodobých projektů, které si kladou za cíl zachování životního prostředí. Fond disponuje částkou 1.25 miliardy AUD a financuje projekty, které přímo řeší naléhavé environmentální problémy na všech úrovních (místní, regionální, státní, národní). Jednotlivé programy jsou iniciovány a vyhodnocovány státními a regionálními výběrovými komisemi.

EV je v Austrálii považována za vyloženě nadresortní oblast. Kompetence na národní úrovni přebírají zejména MoE a Ministerstvo pro zaměstnanost, výchovu, školství a otázky mládeže.

Rozhodnutí týkající se ŽP nejsou doménou jednoho resortu či jedné správní úrovně. Spolurozhodují národní, státní, regionální a místní správy, přičemž hlavní legislativní iniciativa je na straně státních a regionálních úřadů (národní vláda má možnost zákony ovlivňovat i rušit). Austrálie má několik klíčových strategii na podporu ochrany ŽP: Národní strategie pro ekologicky udržitelný rozvoj, Národní strategie Greenhouse Response, Národní strategie na ochranu biodiverzity.

Austrálie je signatářem mnoha dokumentů mezi jinými Agendy 21 (Kapitola 36 Agendy 21 o výchově, osvětě a vzdělávání pomáhala formovat řadu australských iniciativ v oblasti EV), Basilejské úmluvy o přeshraničním pohybu nebezpečných odpadů, Vídeňské úmluvy o ochraně ozonové vrstvy, a.j. Austrálie se účastní projektu GLOBE.

Spoluodpovědnost za realizaci EV nesou státní a regionální úřady pro životní prostředí a úřady pro výchovu a vzdělávání. Všechny státní a regionální vlády jsou odpovědné za zavádění environmentální výchovy do osnov všech předmětů, na všech školách (od 5 do 18 let). Mnoho škol vyvinulo vlastní programy EV. Kromě toho existuje řada programů, které jsou koordinovány na centrální (národní) úrovni, např. GLOBE, Program monitorování vod, Program udělování ceny "žížala" pro školy a účast škol v národním programu Péče o zemi.

Celostátní jednotka MoE má program, který pomáhá místním správám (přes 740 jednotek v celé Austrálii) uskutečňovat cíle národní environmentální politiky.

Environmentální výchova státních úředníků probíhá na australských universitách. Poslední průzkum dokumentoval přes 800 jednotlivých kurzů a programů na 52 univerzitách. Většina z těchto vzdělávacích programů má interdisciplinární charakter se zaměřením na vědu a výzkum v ŽP, právo, architekturu, strojírenství, obchodní management, atd.

Závazné národní osnovy škol zahrnují směrnice pro environmentální výchovu. Vysoké školy určují obsah výuky samy. Na této úrovni je environmentální výchova a vzdělávání daleko spíše otázkou poptávky trhu po druhu kvalifikace absolventů, než předmětem jakékoliv regulace.

V Austrálii neexistuje střešní organizace NNO. Národní vláda má program na podporu projektů dobrovolných organizací s působností v životním prostředí. V roce 1996-1997 bylo v příslušném fondu alokováno 1,7 milionu AUD (t.j. cca 30,5 mil. Kč) na dobrovolné aktivity 65 neziskových organizací. Mezi těmito organizacemi byly například Australská nadace pro ochranu přírody, WWF pro přírodu Austrálie a Společnost pro divočinu.

Komunikace a média jsou v Austrálii velmi významným nástrojem národní politiky a sdělovací prostředky jsou využívány na všech správních úrovních k rozvíjení a podpoře veřejné diskuse o otázkách životního prostředí. Veřejná osvěta v oblasti ŽP je zajišťována programy v televizi, rozhlase i tisku. Jednotlivé programy a propagační kampaně připravují různé organizace včetně oblastních úřadů pro životního prostředí (Territorial Departments of Environment). Národní MoE kampaně finančně podporuje. Velký úspěch měl například dětský program Totally Wild (úplně přírodní/divoký), jehož uvedení v jedné komerční televizi financovalo národní MoE a který vyvolal nebývalou vlnu zájmu o další informace.

Poloha:jižní Afrika, na jižním okraji afrického kontinentu

Rozloha: 1.219.912 km2

Z toho pevnina: 1.219.912 km2

Voda: 0 km2

Aktuální problémy životního prostředí: nedostatek významných řek a jezer vyžaduje důraznou ochranu vodních zdrojů; znečištění řek zemědělskou činností; znečištění ovzduší a kyselý déšť; půdní eroze; desertifikace.

Populace: 42.834.520

Roční přírůstek: 1,42 %

Prům. dosažený věk: 55,65 roku

Státní zřízení: republika

Územní uspořádání: 9 provincií

Členství v mezinárodních organizacích: AfDB, BIS, C, CCC, ECA, FAO, G-77, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM (pozorovatel), ISO, ITU, MTCR, NAM, OAU, SACU, SADC, UN, UNCTAD, UNESCO, UPU, WFTU, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 5 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 6.200 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 5 %, průmysl 37 %, služby 58 %

V JAR je koncepce environmentální výchovy zakotvena v zákoně o řízení environmentální politiky (přijat v roce 1998).

JAR je signatářem Agendy 21, Úmluvy o změnách podnebí, Úmluvy o boji proti desertifikaci, mezivládního fóra o chemické bezpečnosti, Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy divoké flóry a fauny, Ramsarské konvence. Vláda se připojila ke Komisi pro udržitelný rozvoj. JAR se účastní projektu GLOBE.

Jednotlivá ministerstva spolupracují na programech EV a integrace EV do školních osnov. Řada programů je realizována v jednotlivých provinciích, zatímco národní vláda koordinuje celostátní projekty. Na vládní úrovni existuje pracovní skupina pro EV (EE UNIT) již cca 12 let. JAR má státní i krajské úřady pro životní prostředí, které mají své odbory pro environmentální výchovu.

Environmentální výchova zaměstnanců probíhá prostřednictvím vládních publikací, informačních materiálů, metodických pokynů, aj..

Zavádění environmentální výchovy do osnov koordinuje pracovní skupina pro EV ve spolupráci s MoE, po konzultacích s Ministerstvem školství a Iniciativou pro osnovy ekologické výchovy (EE Curriculum Initiative). Integrace prvků EV do osnov je podložena různými zákonnými opatřeními. V současné době probíhá novelizace legislativy v této oblasti. Ministerstvo školství podporuje EV, ale v současné době nedisponuje potřebnými finančními prostředky.

Vzdělávání v EV zajišťují formou kurzů školské instituce (vysoké školy) a nevládní organizace.

Funkci střešní organizace NNO plní WESSA (Společnost pro živou přírodu a životní prostředí) a EJNF (Fórum pro právo v oblasti životního prostředí).

Vláda poskytuje finanční podporu projektům celostátního významu (např. Delta Park)

V zemi pracuje asi 250 center EV. Některá z nich jsou vládní, jiná zřizují nevládní organizace, nebo soukromé instituce. Financování center závisí na právní formě zřizovatele. Část je financována finančními ústavy, část využívá grantů zahraničních nadací, část financují firmy s výrobou šetrnou k životnímu prostředí a některá centra financuje Ministerstvo školství.

Žádná vládní mediální strategie neexistuje. Programy EV ve sdělovacích prostředcích jsou podporovány firmami s výrobou šetrnou k životnímu prostředí, zatímco ministerstva (především MoE) ve spolupráci se sdělovacími prostředky zajišťují publikování některých pořadů zdarma.

Poloha:Střední Amerika, na březích Karibského moře, Mexického zálivu a Tichého oceánu, mezi Belize, USA a Guatemalou

Rozloha: 1.972.550 km2

Z toho pevnina: 1.923.040 km2

Voda: 49.510 km2

Aktuální problémy životního prostředí: nedostatečné a znečištěné přírodní zdroje pitné vody, znečištění řek průmyslovými odpady a vlivem těžby surovin, odlesňování, eroze, dezertifikace, vážné znečištění ovzduší v hlavním městě a v městských aglomeracích poblíž hranice s USA

Populace: 98.552.776

Roční přírůstek: 1,77 %

Prům. dosažený věk: 71,63 roku

Státní zřízení: centrálně řízená federální republika

Územní uspořádání: 13 států (estados) a 1 federální distrikt

členství v mezinárodních organizacích: AG (pozorovatel), APEC, BCIE, BIS (dočasný člen), Caricom (pozorovatel), CCC, CDB, EBRD, ECLAC, FAO, G- 6, G-11, G-15, G-19, G-24, IADB, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IFAD, IFC, IFRCS, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM (pozorovatel), ISO, ITU, LAES, LAIA, NAM (pozorovatel), OAS, OECD, OPANAL, PCA, RG, UN, UNCTAD, UNESCO, UNIDO, UNU, UPU, WCL, WFTU, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 7,3 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 7.700 USD (1996)

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 8 %, průmysl 33 %, služby 59 %

Mexiko má státní strategii EV. Výchova, vzdělání a výzkum tvoří strategii, která má sloužit k vytváření nové ekologické kultury, která by ovlivňovala spotřebitelské návyky a vzorce spolužití občanů. Tato strategie též podporuje akademické programy environmentálního rozvoje, spolupráci mezi univerzitami, výzkumnými ústavy a výrobním sektorem, vzděláváním, výchovou a dalším vzděláváním technických pracovníků státních i soukromých institucí. Tato národní strategie zahrnuje školní i mimoškolní environmentální vzdělávání m.j. ve vztahu k chráněným oblastem a výrobním procesům s ekologickým rozměrem. Bylo založeno Národní středisko pro ekologický výzkum a výchovu se zahraniční finanční pomocí a s účastí mexických univerzit.

Základní strategií veškeré ekologické politiky je rozvoj Národního systému ekologických informací, který zahrnuje nejen databáze, ale i počítačové systémy v institucích, které mají na starosti ekologické řízení, rozvoj systémů ekologických indikátorů, integraci ekonomiky oblasti životního prostředí do státního finančního systému, informační systémy o chráněných oblastech, registry znečištění, jeho imisí a přenosů, informační systém o ekologických nařízeních, atd. Do této strategie též patří iniciativy směřující k posílení sítě laboratoří na výzkum v oblasti životního prostředí a rozvoj modelování a simulace v této oblasti.

Mexická vláda považuje za naprosto nutné, aby se Mexiko stávalo nejen signatářem nejrůznějších mezinárodních dohod o životním prostředí, ale aby se aktivně účastnilo práce na mezinárodním fóru. Mezi dokumenty, které Mexiko podepsalo patří Úmluva o klimatických změnách a Montrealský protokol. Mexiko je členem Středoamerické komise pro životní prostředí a rozvoj, Severoamerické komise pro spolupráci v oblasti životního prostředí a jiných mezinárodních orgánů, které se zabývají spoluprací v oblasti ŽP.

Vymezení kompetencí jednotlivých ministerstev, m.j. MoE a Ministerstva školství, v oblasti EV je obsaženo v Zákoně o životním prostředí. Na všech kompetentních ministerstvech pracují odborníci na problematiku životního prostředí.

EV státních úředníků zajišťuje Informační systém MoE (viz výše), Národní středisko pro výzkum a vzdělávání v oblasti životního prostředí (CENICA, The National Environmental Research and Training Center) a Metropolitní Universita (INEA, Metropolitan University) jsou odpovědné za inkorporaci EV do výuky na vysokých školách. Ministerstvo životního prostředí, přírodních zdrojů a rybolovu (SEMARNAP, The Ministry of Environment, Natural Resources and Fisheries) spolu s Národním ekologickým institutem (INAE, National Institute of Ecology) iniciují a organizují přednášky pro odpovědné osoby v podnikatelském sektoru.

Mexiko nemá žádnou střešní organizaci pro nevládní organizace. NNO nemají možnost získávat finanční podporu ze státního rozpočtu.

V listopadu 1997 bylo otevřeno centrum environmentální výchovy, které vzniklo díky japonské vládě s pomocí Japonské agentury pro mezinárodní pomoc (JICA, Japan International Cooperation Agency). Ta vypracovala projekt technického zázemí centra. Ve středisku nyní pracují tři japonští odborníci a sedm japonských odborníků pracuje v CENICA (viz výše), kde se věnují vzdělávání státních úředníků. Kromě toho pracuje ve středisku velký počet odborníků ve výzkumu, v oblasti mezioborové spolupráce, informačních publikací atd. Toto středisko je financováno ze zdrojů japonské vlády a s pomocí JICA na základě žádosti mexické vlády. Dokončení celého systému je plánováno na rok 2000.

Cílem mediální politiky je prosazovat posilování environmentálního povědomí ve všech sociálních sférách Ve sdělovacích prostředcích jsou publikovány programy environmentální výchovy (TV, rozhlas, noviny a časopisy), které jsou financovány ze zdrojů federálního rozpočtu.

Poloha:Jižní Asie, na březích Arabského moře, mezi Indií na východě a Iránem a Afghánistánem na západě

Rozloha: 803.940 km2

Z toho pevnina:778.720 km2

Voda: 25.220 km2

Aktuální problémy životního prostředí: znečištění vod splašky a průmyslovými a zemědělskými polutanty; omezené přírodní zásoby sladké vody; většina populace nemá běžně přístup k přírodním zdrojům; odlesňování; půdní eroze, desertifikace

Populace: 135.135.195

Roční přírůstek: 2,20 %

Prům. dosažený věk: 59,07 roku

Státní zřízení: federální republika

Územní uspořádání: 4 provincie, 1 teritorium a 1 hlavní město

Členství v mezinárodních organizacích: AsDB, C, CCC, CP, ECO, ESCAP, FAO, G-19, G-24, G-77, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IDB, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, MINURSO, NAM, OAS (pozorovatel), OIC, PCA, SAARC, UN, UNAVEM III, UNCTAD, UNESCO, UNHCR, UNIDO, UNIKOM, UNITAR, UNMIBH, UNMIH, UNOMIG, UNOMIL, UNPREDEP, UNTAES, UPU, WCL, WFTU, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 3,1 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 2.600 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 24,2 %, průmysl 26,4 %, služby 49,4 %

Pákistán nemá státní systém environmentální výchovy, má však Státní strategii péče o ŽP (NCS), která zahrnuje návrhy environmentální výchovy. Tato strategie byla přijata vládou v roce 1992. Jednotka NCS byla též ustavena na MoE, která iniciovala vznik ekologických center a ekologických klubů na školách. Tato jednotka též iniciovala strategii pro rozvoj veřejného ekologického uvědomění a vzdělání. Ministerstvo školství zatím ucelenou koncepci nemá.

Pákistán má zákon o ochraně ŽP z roku 1997. Na jeho základě byla založena Agentura na ochranu životního prostředí. Tato agentura organizuje akce na podporu ekologického uvědomění obyvatelstva. Jednotka NCS na MoE má též svého specialistu na otázky ekologické informatiky a výchovy.

Vláda podepsala několik mezinárodních úmluv: Rámcovou úmluvu o změnách klimatu, Rio de Janiero 1992, Montrealský protokol o látkách, které ničí ozonovou vrstvu, Montreal 1987, Úmluvu o biodiverzitě Rio de Janiero 1992, Úmluvu o právech dítěte. Vláda též podepsala s vládou USA dohodu o spolupráci na projektu GLOBE.

NCS jednotka na MoE a Ministerstvo školství společně zahájily "Projekt ekologické výchovy v roce 1989", program zaměřený na vzdělávání učitelů. Tento projekt neuspěl a hovoří se o jeho revitalizaci.

Pákistánská Agentura na ochranu životního prostředí ustavená vládou v roce 1983 má za úkol informovat a poskytovat poradenství v oblasti environmentální výchovy, včetně osnov a výukových programů. Jednotka NCS na MoE spolu s Ministerstvem školství pomáhá ustavovat ekologické kluby na školách.

Odpovědnost za školní osnovy nese sice Federální úřad pro osnovy, ale osnovy v podstatě tvoří vzdělávací instituce samy.

Střešní organizaci nevládních organizací Pákistán nemá. V zemi organizuje semináře pro členy nevládních organizací v otázkách ekologie národní organizace IUCN a WWF. Stát nemá žádný program podpory projektů environmentální výchovy. Má však svůj Fond pro nevládní organizace, ze kterého jsou ekologické projekty někdy dotovány.

V Pákistánu neexistuje sít center environmentální výchovy.

V Pákistánu hrají média velkou roli v environmentální výchově. Jejich iniciativa je samostatná a nezávislá. Pákistánská televize vysílá program Hamara Mahol (Naše životní prostředí), který byl iniciován a je financován Agenturou pro ochranu životního prostředí. Na místní úrovni jsou rozhlas a televize odpovědny za výchovné programy. Organizace IUCN - Pákistán založila Informační centrum pro novináře, které poskytuje informace a technické zázemí novinářům. V roce 1998 vzniklo Pákistánské fórum novinářů zabývajících se životním prostředí. Je financováno z fondů NORAD.

Poloha: Severní Amerika, na březích Atlantického oceánu a Pacifiku, mezi Kanadou a Mexikem

Rozloha: 9.629.091 km2

Z toho pevnina: 9.158.960 km2

Voda: 470.131 km2

Aktuální problémy životního prostředí: znečištění ovzduší způsobující kyselý déšť v USA i v Kanadě; Spojené státy jsou největším jednotlivým producentem oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv; znečištění vod pesticidy a hnojivy; velmi omezené přírodní zdroje pitné vody na většině západní části území vyžaduje přísnou regulaci; desertifikace

Populace: 270.311.756

Roční přírůstek: 0,87 %

Prům. dosažený věk: 76,13 roku

Státní zřízení: federální republika

Územní uspořádání: 50 států a 1 distrikt (Columbia)

Členství v mezinárodních organizacích: AfDB, AG (pozorovatel), ANZUS, APEC, AsDB, Australia Group, BIS, CCC, CE (pozorovatel), CP, EBRD, ECE, ECLAC, ESCAP, FAO, G-2, G-5, G-7, G-8, G-10, IADB, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IEA, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ISO, ITU, MINURSO, MTCR, NACC, NATO, NEA, NSG, OAS, OECD, OSCE, PCA, SPC, UN, Rada Bezpečnosti OSN, UNCTAD, UNHCR, UNIDO, UNIKOM, UNMIBH, UNMIH, UNOMIG, UNPREDEP, UNRWA, UNTAES, UNTSO, UNU, UPU, WCL, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO, ZC

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 3,8 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 30.200 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů: zemědělství 2 %, průmysl 23 %, služby 75 %

Státní politika environmentální výchovy je zakotvena ve federálním zákoně č. S3176/1990 (později několikrát novelizován, naposledy v roce 1998) National Environmental Education Act z roku 1990. Jednotlivé státní strategie neexistují. Za koordinaci EV je v USA podle zákona odpovědna EPA (Agentura pro ochranu životního prostředí), resp. její Úřad pro environmentální výchovu (OEE). OEE koordinuje veškeré federální programy EV ve velmi úzké spolupráci s Ministerstvem školství (Department of Education). Jednotlivé vládní agentury (ministerstva) spolupracují v rámci pracovní skupiny (Task Force).

Zákon o environmentální výchově zakládá pracovní skupinu (Task Force), která je odpovědná za koordinaci programů EV na jednotlivých vládních agenturách (ministerstvech). Jeho členy jsou zástupci Ministerstva školství, vnitra, zemědělství, vládní agentury EPA, Národního úřadu pro oceány a atmosféru, Rady pro environmentální kvalitu, Tennessee Valley a Národní vědecké nadace.

Spojené státy jsou iniciátorem projektu GLOBE.

Školení v oblasti EV provádí podle zákona Národní nadace pro environmentální výchovu a školení. Úřad pro ekologickou výchovu (složka EPA) se ve spolupráci s Ministerstvem školství snaží o komplexnost environmentální výchovy v celé zemi, vyvíjí strategii environmentální výchovy na federální úrovni. Každý stát má však možnost rozhodnout, do jaké míry bude EV zahrnuta do školních osnov. Z celkového počtu 50 států unie zahrnuje EV do osnov 22 států.

Agentura EPA poskytuje granty na podporu místním iniciativám environmentální výchovy (NNO) (zákon vymezuje přesně oblasti podpory), na programy vzdělávání učitelů včetně metodických a výukových materiálů a též studentská stipendia a podporu stáží. Na financování projektu se musí podílet příslušná organizace alespoň 25 %. Granty v této oblasti nesmějí přesáhnout 250.000 USD a 15 procent z celkových fondů je určeno pro granty do výše 5.000 USD. Dále existují národní ceny (celkem 6) pro projekty EV (The Theodore Roosevelt Award, The Henry David Thoreau Award a další) a další finanční ceny pro učitele a lokální agentury EV.

Poloha: severní Afrika, na březích Středozemního moře, mezi Alžírem a Libyí

Rozloha: 163.610 km2

Z toho pevnina: 155.360 km2

Voda: 8.250 km2

Aktuální problémy životního prostředí: neřízené a neefektivní ukládání toxického a nebezpečného odpadu ohrožuje lidské zdraví; znečištění vod splašky, omezené přírodní zdroje pitné vody, odlesňování, vypásání, půdní eroze, dezertifikace

Populace: 9.380.404

Roční přírůstek: 1,43 %

Prům. dosažený věk: 73,10 roku

Státní zřízení: republika

Územní uspořádání: 23 guvernií

Členství v mezinárodních organizacích: ABEDA, ACCT, AfDB, AFESD, AL, AMF, AMU, BSEC (pozorovatel), CCC, ECA, FAO, G-77, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICFTU, ICRM, IDA, IDB, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, ISO, ITU, MINURSO, NAM, OAS (pozorovatel), OAU, OIC, OSCE (partner), UN, UNCTAD, UNESCO, UNHCR, UNIDO, UNITAR, UNMIBH, UNTAES, UPU, WFTU, WHO, WIPO, WMO, WToO, WTrO

Hrubý domácí produkt - reálný přírůstek: 5,6 %

Hrubý domácí produkt na hlavu (dle parity kupní síly): 6.100 USD

Hrubý domácí produkt dle sektorů:zemědělství 14 %, průmysl 28 %, služby 58 %

Vládní strategie existuje od roku 1993. Strategie byla založena na následujících postupných krocích: dokumentace (sběr údajů), vypracování programu, výchova a vzdělávání školitelů, výroba materiálů, vyhodnocení a pokračování programů.

Environmentální výchova je zahrnuta do osnov všech typů škol. Tunisko nepodepsalo žádnou relevantní mezinárodní dohodu, ale ekologický program je prováděn v rámci mnohostranné spolupráce s mezivládními organizacemi (UNDP) a nevládními organizacemi, například CEDARE v Egyptě. Tunisko se účastní projektu GLOBE.

Odpovědnost za koordinaci aktivit EV nese MoE a jeho resortní agentury. Ostatní resorty jsou vázány povinností implementace prvků EV, ale z dostupných materiálů nevyplývá, zdali jim to ukládá výše zmíněná vládní strategie, nebo jiný zvláštní právně závazný dokument. Odborníci na EV pracují pouze v resortu MoE.

Vzdělávání pracovníků veřejné správy probíhá v Mezinárodním centru environmentálních technologií, kde jsou noví úředníci vzděláváni po dobu jednoho semestru před nástupem do funkce.

Odpovědnost za zavádění environmentální výchovy na pedagogických a jiných vysokých školách mají MoE, Ministerstvo školství, Ministerstvo vyšších studií prostřednictvím Řídícího výboru zahrnujícího také nevládní organizace.

Odpovědnost za školení odpovědných pracovníků v ostatních organizacích a v podnicích má MoE a prakticky jej provádí Mezinárodní středisko pro environmentální technologie.

Neexistuje střešní organizace, ale největší nevládní organizace (ATPNE) je členem Řídícího výboru (viz výše). Dotace ze státního rozpočtu pro oblast EV činí asi 200.000 USD (cca 6,5 mil. Kč) ročně.

Mezinárodní středisko pro environmentální technologie a Národní agentura pro ochranu ŽP slouží jako národní střediska pro environmentální výchovu. Tato centra spolupracují s centrem EV zřízeným nevládními organizacemi mimo hlavní město. Státní střediska jsou plně profesionální, nevládní iniciativa je založena především na dobrovolné práci.

Tunisko má vládní mediální strategii, která obsahuje část zaměřenou na EV. Iniciátorem je MoE. Sdělovací prostředky se environmentální výchově věnují, jejich kampaně jsou zčásti financovány MoE a jeho specializovanými agenturami.

Zpracovatel: Miroslav Lupač, Agentura Koniklec

Zdroje: Zákon o životním prostředí č. 17/1992 Sb., Zákon o právu na informace o životním prostředí č. 123/1998 Sb., Usnesení vlády ČR č. 232/1992 Sb., Usnesení vlády ČR č. 1/1999 Sb., Ročenka životního prostředí ČR 1997, MŽP ČR a ČSÚ 1997), informační materiály nevládních ekologických organizací

Zpracovatel: Jiří Kulich, SEVER

Zdroje: Zpráva komise ES Ekologická výchova, 1995,EE in Flanders, Ministry of the Flemmish Community, 1989

Zpracovatel: Jiří Kulich, SEVER

Zdroje:Zpráva komise ES Ekologická výchova, 1995,A Green Approach to Education and Training, Danish Ministry of Education, 1998,konzultace Soren Breting, Royal Danish School of Educational Studies, říjen 1998

Zpracovatel:Jean-Louis Weber, Institut Francais de l'Environnement, A. Smadgea, R. Trapp, Ministére Francais de l'Aménagement du Territoire et de l'Environnement, Miloslava Sakařová, MŽP

Zdroje:dotazník

Zpracovatel:Spolkové Ministerstvo pro školství, vědu, výzkum a technologii, Berndt Tissler, GLOBE Country Coordinator, Herbert Hollmann, Amt für Schule, Hamburg, Rainer Genau, GLOBE Schule, Realschule Cuxhaven, Alena Ryšková, Jana Ledvinová, TEREZA,

Miroslav Lupač, Agentura Koniklec

Zdroje:dotazník, 1st Report on Environmental Education, 30.10.1997, konzultace Berndt Tissler, 1999

Zpracovatel: J. W. Jongepier, VIS Bílé Karpaty, Martin Bosch, Institute for Environmental Communication, The Netherlands,

D. Votápková, J. Ondráčková, TEREZA,

Zdroje: Dokumenty z mezinárodní konference Životní prostředí a společnost: výchova a veřejná osvěta, Thessaloniki, 8-12.12.1997,

dotazník

Zpracovatel: Michael A. Cotter, GLOBE Country Coordinator,

J. Ondráčková, TEREZA

Zdroje: dotazník

Zpracovatel: Jiří Kulich, SEVER

Zdroje: Zpráva komise ES Ekologická výchova, 1995, http.//labter.unimi.it (documenti, circolare La Ferla),konzultace Fausta Setti, Výbor pro ekologickou výchovu, říjen 1998

Zpracovatel: Isabel Raposo, Globe country coordinator,D. Votápková, J. Ondráčková, TEREZA, Miroslav Lupač, Agentura Koniklec

Zdroje: dotazník

Zpracovatel: Jiří Kulich, SEVER

Zdroje:Zpráva komise ES Ekologická výchova, 1995, Environmental Learning for 21st century, OECD 1995, Konzultace Johannes Tschapka, Ministerstvo školství, říjen 1998

Zpracovatel: Costas Cartalis, University of Athens, GLOBE Country Coordinator, J. Ondráčková, TEREZA

Zdroje: dotazník

Zpracovatel: Magdalena Blidberg, Swedish Environmental Protection Agency, Miroslav Lupač, Agentura Koniklec,J. Ondráčková, TEREZA

Zdroje: dotazník

Zpracovatel: Alena Reitschmiedová, ČEÚ, J. Ondráčková, TEREZA

Zdroje: Environmental Education in the European Union, publikace European Commission, dotazník

Zpracovatel: Diane Garasic, Ministry of Education and Sports of Croatia, GLOBE Country Coordinator, J. Ondráčková, TEREZA

Zdroje: dotazník

Zpracovatel: Sirje Aher, Ministry of Education, D. Votápková, J. Ondráčková, TEREZA, Miroslav Lupač, Agentura Koniklec

Zdroje: dotazník

Zpracovatel: Jiří Kulich, SEVER

Zdroje: neuvedeny

Zpracovatel: Jiří Kulich, SEVER, D. Votápková, J. Ondráčková, TEREZA, Miroslav Lupač, Agentura Koniklec

Zdroje: Environmental Education in Norway, A Systemic Approach, Ministry of Environment and Ministry of Education, 1994, Strategy for Environment and Development in the Education sector, Ministry of Education 1995, Zpráva komise ES Ekologická výchova, 1995, Environmental Learning for 21st century, OECD 1995, Environmental Education Network, Ministry of Env. and Ministry of Education, 1997, Conflicting interests in the use of natural resources (a Nordic school development project on environmental education), Nordic council of ministers, 1996,

Environment and school initiatives in-depth policy review in Norway, A. Sandas, F. Benedict, podkladová zpráva pro expertní tým OECD, 1993, dotazník

Zpracovatel: Ing. Dagmar Rajčanová, Slovenská Agentúra ochrany životného prostredia, Miroslav Lupač, Agentura Koniklec, J. Ondráčková, TEREZA

Zdroje: Koncepcia environmentálnej výchovy a vzdelávania SR, MŽP SR, 1997, dotazník

Zpracovatel: RNDr. Jiří Kulich, SEVER

Zdroje: Ueli Nagel: EE in Switzerland: Planning, development and trends, 1994, Zpráva komise ES Ekologická výchova, 1995, Konzultace Ueli Nagel, Pestalozzianum, Zurich, říjen 1998

Zpracovatel: Aydan Yamancan, First Secretary of the Embassy of the Republic of Turkey, Miroslav Lupač, Agentura Koniklec, J. Ondráčková, TEREZA

Zdroje: dotazník

Zpracovatel: Julia Stuart, Belinda Willcocks, Department of Environment Australia, D. Votápková, J. Ondráčková, TEREZA,Miroslav Lupač, Agentura Koniklec

Zdroje: dotazník

Zpracovatel: Solly Mosidi, Environmental Education Unit,Bridget Hughes, South African Globe co-ordinator, Miroslav Lupač, Agentura Koniklec, D. Votápková, J. Ondráčková, TEREZA

Zdroje: Government Gazette No. 18894, White Paper on Environmental Management Policy for South Africa, Government Gazette No. 19031, Draft National Environmental Management Bill,Ministry of Environmental Affairs and Tourism, květen, červen 1998, 2 nezávislé dotazníky

Zpracovatel: Jose Esquivel , Embassy of Mexico, Miroslav Lupač, Agentura Koniklec, J. Ondráčková, TEREZA

Zdroje: dotazník

Zpracovatel: Ali Raza Rizvi, Head Education Unit, IUCN Pakistan, D.Votápková, J. Ondráčková, TEREZA, Miroslav Lupač, Agentura Koniklec

Zdroje: dotazník, Implementing the NCS Through Environmental Education, Consultancy Report, IUCN Pakistan, The British Council, 1994, Pakistan Environmental Protection Act, 1997, Communicating Conservation: A Prescriptive Study, Adil Najam, 1995, Strategy for Mass Environmental Awareness and Education, NCS Pakistan, The NCS Communication Strategy, IUCN Pakistan, The Pakistan National Conservation Strategy

Zpracovatel: Ginger Keho, Office of Environmental Education, US EPA, D. Votápková, J. Ondráčková, TEREZA, Miroslav Lupač, Agentura Koniklec

Zdroje: National Environmental Education Act, dotazník

Zpracovatel: Mahmoud Ouannes, Ministere de L'Environnement et de L'Amenagement du Territoire, Miroslav Lupač, Agentura Koniklec, J. Ondráčková, TEREZA,

Zdroje: dotazník

Demografické, geografické, politické a ekonomické údaje byly čerpány ze zdrojů Ústřední zpravodajské služby Spojených států amerických, CIA Factbook, (Central Intelligence Agency USA, 1998.) Demografické a geopolitické údaje jsou vztaženy k roku 1998, ekonomické údaje k roku 1997.

Pozn.: Zkratky, které se často opakují, jsou uvedeny tučně.

Zkratky, které tento seznam neobsahuje, jsou převzaty z původních textů, kde byly uvedeny bez vysvětlení, nebo jsou vysvětleny přímo v textu kapitoly.

AUD Australský dolar

ATS Rakouský šilink

CEV Centrum(a) ekologické výchovy

CITES Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy rostlin a zvířat

ČT Česká televize

DK Dánsko

DKK Dánská koruna

CHKO Chráněná krajinná oblast

EOVV Environmentální osvěta, vzdělávání a výchova

EPA Agentura pro životní prostředí

ES Evropské společenství

EV Environmentální výchova

EU Evropská unie

FI Finsko

JAR Jihoafrická republika

MK Ministerstvo kultury (ČR)

MoE Ministry of the Environment (jednotná zkratka pro všechny státy kromě ČR a SR)

MŠMT Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (ČR)

MUVIN Program ekologické výchovy v severských zemích na 90. Léta

MV Ministerstvo vnútra (SR)

MZd Ministerstvo zdravotnictví (ČR)

Mze Ministerstvo zemědělství (ČR)

MŽP Ministerstvo životního prostředí (ČR, SR)

N Norsko

NNO Nevládní nezisková(é) organizace

NOK Norská koruna

NP Národní park

NS SR Národné shromaždenie Slovenskej republiky

OkÚ Okresní úřad (v ČR)

RŽP Referát životního prostředí (v ČR)

SE Švédsko

SEV Středisko(a) ekologické výchovy

SSEV Sdružení středisek ekologické výchovy

STV Slovenská televízia

TV televize, televizní

USD Americký dolar

ÚO MŽP Územní odbor(y) MŽP (ČR)

WWF World Wide Fund for Nature - Světový fond pro přírodu

ŽP Životní prostředí

c) přehled zkratek názvů mezinárodních organizací a úmluv

Aarhuská úmluva Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní

ochraně v záležitostech životního prostředí

ABEDA Arabská banka pro ekonomický rozvoj v Africe

ACCT Agentura pro kulturní a technickou spolupráci francouzsky mluvících zemí

AFESD Arabský fond pro ekonomický a sociální rozvoj

AG Andská skupina

AL Liga arabských států (LAS)

AMF Arabský měnový fond

AMU Arabská Maghrebská unie

ANZUS Australsko - novozélandsko - americká bezpečnostní dohoda

APEC Organizace pro ekonomickou spolupráci asijských zemí Pacifiku

AfDB Africká rozvojová banka

AsDB Asijská rozvojová banka

Australia Group Australská skupina (kontrola vývozu surovin pro výrobu chemických a biol. zbraní)

BIS Banka pro mezinárodní finanční vyrovnání

BSEC (pozorovatel) Skupina pro ekonomickou spolupráci v oblasti Černého moře

Benelux Ekonomická unie Belgie, Lucemburska a Nizozemí

C "Commonwealth" - sdružení bývalých kolonií Velké Británie

CBSS Rada baltských států

CCC Rada pro celní spolupráce

CDB Karibská rozvojová banka

CE Rada Evropy

CEI Středoevropská iniciativa

CERN Evropská organizace pro jaderný výzkum

CP Plán "Colombo"

EBRD Evropská banka pro obnovu a rozvoj

ECA Africká ekonomická komise

ECE Evropská ekonomická komise

ECLAC Ekonomická komise pro Latinskou Ameriku a Karibskou oblast

ECO Organizace pro ekonomickou spolupráci

EFTA Evropská asociace volného trhu

EIB Evropská investiční banka

ESA Evropská kosmická agentura

ESCAP Asijsko - Pacifická ekonomická a sociální komise

EU Evropská unie

FAO Organizace pro výživu a zemědělství

G-2 Skupina dvou

G-5 Skupina pěti

G-6 Skupina šesti

G-7 Skupina sedmi

G-8 Skupina osmi

G-9 Skupina devíti

G-10 Skupina desíti

G-19 Skupina devatenácti

G-24 Skupina dvaceti čtyř

G-77 Skupina sedmdesáti sedmi

IADB Středoamerická rozvojová banka

IAEA Mezinárodní agentura pro atomovou energii

IBRD Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj

ICAO Mezinárodní organizace civilního letectví

ICC Mezinárodní obchodní komora

ICFTU Mezinárodní konfederace unií volného trhu

ICRM Mezinárodní hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce

IDA Mezinárodní rozvojová asociace

IDB Islámská rozvojová banka

IEA Mezinárodní energetická agentura

IFAD Mezinárodní fond pro zemědělský rozvoj

IFC Mezinárodní finanční korporace

IFRCS Mezinárodní federace společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce

IHO Mezinárodní hydrografická organizace

ILO Mezinárodní organizace pro otázky zaměstnanosti

IMF Mezinárodní měnový fond

IMO Mezinárodní námořní organizace

IOC Mezinárodní olympijský výbor

IOM Mezinárodní organizace pro otázky migrace

ISO Mezinárodní organizace pro standardizaci

ITU Mezinárodní telekomunikační unie

Inmarsat Mezinárodní organizace pro mobilní komunikaci

Intelsat Mezinárodní organizace pro satelitní telekomunikace

Interpol Mezinárodní organizace kriminální policie

LAIA Asociace pro Latinskoamerickou integraci

MTCR Režim pro kontrolu technologií nosičů zbraní hromadného ničení

NACC Rada pro Severoatlantickou spolupráci

NATO Severoatlantická aliance

NC Rada severských států

NEA Agentura pro atomovou energii

NIB Severská investiční banka

NSG Skupina dodavatelů nukleárních technologií

OAS Organizace amerických států

OAU Organizace africké jednoty

OECD Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj

OIC Organizace islámské konference

OSCE Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE)

PCA Mezinárodní soud

PFP Partnerství pro mír

SAARC Jihoasijská asociace pro regionální spolupráci

SACU Jihoafrická celní unie

SADC Jihoafrická rozvojová komunita

SPC Jihopacifická komise

SPF Jihopacifické forum

Sparteca Jihoafrická dohoda o obchodu a ekonomické spolupráci

UN Organizace spojených národů (OSN)

UNCTAD Konference OSN o obchodu a rozvoji

UNESCO Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu

UNFICYP Kyperská mírová mise OSN

UNHCR Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky

UNIDO Organizace OSN pro průmyslový rozvoj

UNIFIL Libanonská mírová mise OSN

UNIKOM Irácko - kuwajtská pozorovací mise OSN

UNITAR Institut OSN pro vzdělávání a výzkum

UNMIBH Mírová mise OSN v Bosně a Hercegovině

UNMIH Haitská mírová mise OSN

UNMOGIP Mise pozorovatelů OSN v Indii a Pakistánu

UNMOP Mise pozorovatelů OSN v oblasti poloostrova Prevlaka

UNMOT Mise pozorovatelů OSN v Tádžikistánu

UNOMIG Mise pozorovatelů OSN v Gruzii

UNOMIL Mise pozorovatelů OSN v Libérii

UNPREDEP Mise pozorovatelů OSN v Makedonii

UNRWA Agentura OSN pro palestinské uprchlíky v oblasti Blízkého východu

UNTSO Organizace OSN pro dohled nad příměřím

UNU Univerzita OSN

UPU Světová poštovní unie

WEU Západoevropská unie

WFTU Světová federace tržních unií

WHO Světová zdravotnická organizace

WIPO Světová organizace pro duševní vlastnictví

WMO Světová meteorologická organizace

WToO Světová organizace pro turistiku

WTrO Organizace světového obchodu

ZC Zanggerský výbor

Dokument si můžete také vypůjčit. Např. v knihovně sdružení Tereza